Prof. Michal Reiman

V pátek 10.3. přišla z Berlína smutná zpráva o smrti prof. Michala Reimana, dlouholetého pracovníka Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd.

Život prof. Reimana dokonale zrcadlí složitost dějin 20. století ve Střední a Východní Evropě. Jeho otec patřil k významným, byť ne vždy doceněným členům Komunistické strany a byl autorem prvních Dějin KSČ. Politická dráha otce výrazně určila životní cestu i směr bádání prof. Reimana. Již jeho narozením v Moskvě roku 1930, kde jeho otec tehdy prožíval v čestném vyhnanství, jako kdyby nasměrovalo jeho zájem o sovětské dějiny, tehdy vlastně sovětskou přítomnost. Do Sovětského svazu se vrátil po okupaci Československa a poté v letech 1949-1954 na studia na Moskevské státní univerzitě a vracel se do „Sojuzu“ až do potlačení Pražského jara.

Historie Sovětského svazu provázela a také výrazně ovlivňovala celý život prof. Reimana. Jeho publikace mu sloužily, kromě jiného, jako možnost „vyrovnat se“ s dějinami, jež prožil osobně nebo očima svého otce. Zahrnují celé sovětské období počínaje ruskou revolucí v roce 1917, přes publikace o stalinismu až po hodnocení Gorbačova a komplexní úvahy o komunistickém totalitarismu. Již ve své první stěžejní práci o ruských revolucí v roce 1917 vydaná k 50. výročí VŘSR na svou dobu nebývale kriticky zhodnotil události a nikoliv překvapivě vyvolal značné pozdvižení z příslušných dogmatických kruhů, a to jak v Československu, tak i v Sovětském svazu. Podobně řada jiných jeho kolegů se výrazně angažoval v pozadí Pražského jara v roce 1968. Po jeho potlačení se dostal na roční stipendium do západoněmeckého Tübingenu, odkud se v roce 1969 vrátil do Československa, aby byl vzápětí vyhozen z profesní činnosti. Po mírném uvolnění poměrů v Helsinské konferenci získal opět stipendium v západním Německu, kde nakonec po několika peripetiích zakotvil. Aktivně podporoval a udržoval kontakty v rámci emigrace. Začal publikovat k dějinám Sovětského svazu a východního bloku a v roce 1981 se natrvalo přesunul do Berlína, kde získal pozici profesora na Freie Universität. V době perestrojky se angažoval v kontaktech mezi sovětskými a německými historiky a byl v kontaktu s mnohými představiteli perestrojky, včetně svého bývalého spolužáka Michaila Gorbačova.

Po revoluci 1989 se sice nevrátil natrvalo do Československa a svůj profesní život dělil mezi Prahu a Berlín. Zažil otevření alespoň části ruských archívů v 90. letech, které mu umožnily korigovat některé přechozí práce a interpretace. Cenné byly jeho vzpomínky na svého otce, na exil i na své úvahy o komunismu. S obdobím stalinismu se vyrovnal v jedné ze svých posledních vrcholných práci (Zrod velmocí. Dějiny Sovětského svazu 1917–1945, Karolinum, Praha 2013), která již byla publikována s první, ba dokonce s druhou či třetí, generací svých žáků. Ještě před několika lety na našem posledním osobním setkání v Berlíně mi řekl: „ještě nemohu umřít, dokud se nevyrovnám s Chruščovem“. Už to bohužel nestihl. Jeho „vyrovnávání se s minulosti“ nebylo vždy jednoduché, ne vždy se jeho vidění světa shodovalo s naší mladší generací, jež vidí již věci jiným způsobem. Nicméně vždy stálo se nad jeho úvahami zamyslet, aby člověk vzápětí odešel do archívu či do literatury pečlivě prověřit jím předkládané teze.

Své vidění historie i své vzpomínky nám trpělivě předával na seminářích, nutil nás zamýšlet se nad texty a dokumenty, jež se vytvářely před jeho očima. V této souvislosti si vzpomínám, jak jsme byli jako mladí magistři v roce 1999 na stáži v Moskvě a bydleli jsme v asi nejznámější ze „Stalinových věží“. Pozvali jsme prof. Reimana k nám na pokoje, který skoro s radostí v očích prohlásil, že se mnoho nezměnilo od té doby, kdy se do tehdy nové budovy roku 1953 nastěhoval. A začal nám vyprávět historky ze stavby i z tehdejšího života v Moskvě. Tehdy jsem pochopil, jak relativní soudobá historie je podle toho, zda ji člověk ještě prožívá nebo se o ní už pouze učí. My dnes vnímáme a diskutujeme o období Jelcina či raného Putina jako o námi prožité historii, zatímco naši studenti, jak zpívá Alexandr Gorodnickij, si pletou „první abchazskou válku s druhou čečenskou“. Stejně tak i prof. Reiman mohl vytáhnout ze své paměti živou vzpomínku na dobu od Stalina až po Putina.

S profesorem Reimanem odchází ohromná zásoba znalostí a prožitků celé jedné generace, kontroverzní, neordinární, ergo zajímavá. Děkujeme za to, co jste nám stihl z tohoto objemného zavazadla předat. Přejeme Vám, pane profesore, ať v nebeském archívu dohledáte to, co jste nenašel v těch pozemských a litujeme už teď, že nám o tom nenapíšete.

Doc. PhDr. Slavomír Horák, PhD.