Recenze knihy

Simon Bulmer a William E. Paterson, Germany and the European Union: Europe’s Reluctant Hegemon?  (London: Red Globe Press, 2019).

Tereza Novotná

Simon Bulmer a William Paterson svou knihou oživili debatu kolem role Německa v Evropské unii a nabídli komplexní pohled na provázanost vztahů těchto dvou aktérů. Nutné je ovšem dodat, že autoři nevstoupili do debaty jako nováčci – naopak – oba Britové patří k nejuznávanějším odborníkům na německou evropskou politiku. Bulmer je profesorem evropských studií na University of Sheffield a dlouhodobě se ve svém bádání zabývá německou a evropskou politickou ekonomií. Paterson je čestným profesorem německých a evropských studií na Aston University a někdejším ředitelem uznávaného Institutu německých studií na University of Birmingham.

Hlavní otázkou, kterou se autoři zabývají, je, zda lze roli Německa na evropské scéně označit za hegemonní. Aby nabídli uspokojivou odpověď, nediskutují jen přístup Německa k evropským otázkám v posledních letech, ale věnují se širšímu kontextu vývoje německé evropské politiky. Tomu odpovídá i členění knihy – nejprve popisují průběh evropské integrace v jednotlivých fázích poválečného vývoje (období pre-suverenity, semi-suverenity, suverenity). Právě období, kdy Německo nemělo vlastní suverenitu je podle autorů knihy klíčové. Německo sice z logiky věci nemohlo sledovat své národní zájmy, ale o to víc se soustředilo na politiku integrace, kterou dokázalo obratně využívat ve svůj prospěch, což bylo přijímáno jak širokým spektrem politické síly, tak veřejností. Následující tři kapitoly nabízí pohled na zdroje německé politiky, instituce a aktéry evropské politiky, což autoři dávají do souvislosti s politizací evropské politiky. Pro Německo je typický institucionální pluralismus, především silné postavení zájmových skupin, spolkových zemí, Spolkového sněmu, stejně jako Spolkové banky a Spolkového ústavního soudu. Poslední dvě jmenované instituce mají potenciál prosazovat svůj model fungování i na evropské úrovni a není výjimkou, že jejich přístupy a postoje jsou zohledňovány v rozhodovacích procesech Evropské unie. Autoři se rovněž zaobírají trendy německé evropské politiky v posledních dvaceti letech, přičemž velký důraz kladou na krizi eurozóny, ukrajinskou krizi a migrační krizi. Právě tyto tři krize se staly předmětem případových studií, ve kterých aplikují svůj koncept zdráhajícího se hegemona. Sedmá kapitola má pak shrnující charakter a s ohledem na dříve zmíněné skutečnosti se snaží zodpovědět otázku, zda se z trpaslíka evropské scény stal hegemon Evropské unie.

O konceptualizaci role Německa nejen v Evropě, ale i ve světě se pokoušela již celá řada autorů. Mezi nejrozšířenější pojmy patří koncept Hannse Maulla, civilní mocnost, který je velmi oblíbený v německém milieu. Stát označený jako civilní mocnost upozaďuje své národní materiální zájmy ve prospěch mezinárodního řádu, který se snaží stabilizovat pomocí pravidel a vzájemné kooperace. Další známé pojetí je geoekonomická mocnost, které rozpracovali především Hans Kundnani a Stephen Szabo. Jejich koncept spočívá v tom, že mezinárodní střety (ať už jsou jakéhokoliv charakteru) nejsou řešeny geopoliticky, ale geoekonomicky. To znamená, že prostředkem k vynucení si národních zájmů se již nepoužívá válečný konflikt, ale obchodní konkurence.

Autoři recenzované knihy přispívají do zmíněné debaty o vztahu a funkci Německa v Evropské unii hned dvojnásobně. Jednak přináší nový koncept zdráhajícího se hegemona, jednak se snaží zachytit rozdíl mezi hegemonií a vedením, což specifikují právě na případu Německé spolkové republiky. Argumentaci britští autoři staví na faktu, že Německo pozvolna ztrácelo svou klíčovou roli na evropské politické scéně, ovšem když v roce 2008 přišla měnová krize, Německo se – bez ohledu na to, jestli chtě, nebo nechtě – dostalo do čela korpusu, který měl Evropskou unii vyvést z krize. Důvodem byla především silná pozice Německa v oblasti hospodářství, politická stabilita a rovněž i fakt, že se čím dál víc rozevíraly pomyslné nůžky mezi Německem a Francií, respektive Británií, jejichž pozice na evropské scéně ztrácela na významnosti již delší časové období. To vše nahrávalo tomu, aby se Německo stalo hegemonem – tedy velmocí, která převezme zodpovědnost za řešení krize a bude jakýmsi garantem stability v Evropě.

Jak ale bylo naznačeno, Německo se tuto roli takříkajíc zdráhalo převzít. Bulmer s Patersonem popisují tři fáze krize eurozóny, ve kterých lze dobře pozorovat klíčový posun v německé evropské politice a zároveň v otázce hegemonství. V první fázi donutil Německo k reakci až velmi nepříznivý vývoj na trhu: „The initial phase of the crisis that led to the first Greek rescue reveals a hesitant German reaction (reluctant hegemon), forced into action by the markets.“ (Bulmer a Paterson 2019, 179) Druhé období v letech 2011-2013 je charakteristické především posilováním fiskálních pravidel, přičemž už můžeme pozorovat počátky německého přebírání otěží: „During this episode Germany plays the role of ‚shaping power‘, placing a very strong imprint on the rules, raising concerns about hegemony.“ (Bulmer a Paterson 2019, 179) Ve třetí fázi se objevil náznak, že by Německo mohlo převzít iniciativu, to se ovšem nestalo: „The third episode is the construction of the Banking Union (2013-2014), where Germany again had clear views and attempted to use its veto power but was forced into concessions.“ (Bulmer a Paterson 2019, 179) Tento vývoj Bulmer a Paterson interpretují tak, že ač se Německo se zpožděním snažilo převzít vůdčí roli v řešení krize tím, že ostatním státům nabídlo svůj způsob ekonomického řízení státu (ordoliberalismus), nakonec nedokázalo být dostatečně razantní, aby si své řešení prosadilo. Právě tato váhavost je stěžejní pro koncept zdráhajícího se hegemona a je patrná i v dalších případových studiích ukrajinské a migrační krize.

Bulmer a Paterson ve své knize dochází ke smíšeným závěrům, které ne vždy odpovídají jejich modelu hegemona (ač zdráhajícího se). Autoři například přichází s tvrzením, že se Německo stává kandidátem na ekonomického hegemona Evropské unie (Bulmer a Paterson 2019, 69). Přesto později konstatují, že samotné ekonomické zdroje jako takové nestačí k tomu, aby se Německo hegemonem stalo (Bulmer a Paterson 2019, 234). Důvodem je, že Německo investuje příliš málo prostředků do hard power a zahraniční politiky (SRN se tradičně orientovalo na partnerství s Francií, to je ale stále slabší a Německo se až v posledních letech stává diplomatem EU). Dle autorů neexistuje ani dostatek důkazů pro geoekonomické hegemonství Německa, o kterém píšou Kundnani a Szabo, a odkazují přitom na svou případovou studii o Ukrajině, kde roli Německa hodnotí jako zprostředkovatelskou spíše než hegemonní (Bulmer a Paterson 2019, 231). Hegemonem nemůže být Německo ani v otázce bezpečnostní politiky, protože prakticky postrádá vojenské zázemí (Bulmer a Paterson 2019, 235) a nemůže tak v tomto smyslu garantovat stabilitu regionu, což vychází z konsensu o pacifismu, který je v Německu hluboce zakořeněn od konce druhé světové války. Bulmer s Patersonem sice připouští, že Německo si uvědomuje svou potenciální roli hegemona (například během krize eurozóny), ovšem jeho civilní síla je daleko slabší než ordoliberalismus, který je při řešení krizí přednostně zohledňován (Bulmer a Paterson 2019, 235). Co se evropské scény týká, ta by Německo jako lídra ráda akceptovala (i proto, že v současné době jiný kandidát není) – viz případ Ukrajiny, kdy se aktivita Německa prakticky vyžadovala (Bulmer a Paterson 2019, 236). Potenciálnímu převzetí vůdčí role ale tradičně brání domácí politika, která vyjadřuje aktivní zahraniční politice jen minimální podporu (Bulmer a Paterson 2019, 235), což způsobuje, že Německo reaguje se zpožděním, až když je to opravdu nezbytné – viz pomalá reakce na migrační krizi.

Po zvážení zmíněných argumentů autoři dochází k závěru, že ač Německo hrálo ve všech třech krizích vůdčí roli, není možné jej jednoznačně označit za hegemona, ale spíše za vůdce. Kladou rovněž důraz na to, že pohlížet na hegemonii Německa v EU bez dalšího kontextu by bylo zcela nedostačující, protože německý přistup je v evropských otázkách velmi ovlivňován domácími zdroji (institucionální pluralismus, ordoliberalismus aj.). Ty totiž mají potenciál zabránit Německu stát se hegemonem Evropy, nebo způsobí, že německá reakce je pomalá a tím se z něj stane zdráhající se hegemon. Přesto se ale svého konceptu hegemona nevzdávají, pouze ho změkčí přídomkem zdráhající se.

Kniha Bulmera a Patersona nabízí velmi povedený komplexní pohled na vývoj německé evropské politiky, který zohledňuje i nejaktuálnější vlivy. Velmi podrobně řeší jednotlivé instituce a aktéry na německé vnitropolitické scéně, což autorům umožňuje přesvědčivě podložit své závěry. Zvolený metodologický postup je vhodný zejména proto, že autoři všechny faktory, které mají vliv na tvorbu německé evropské politiky, přehledně třídí a vnáší tak do problematiky pozoruhodnou jasnost. Dílo je rovněž jedinečné v tom, že se na otázku hegemonství Německa dívá z dlouhodobé perspektivy a snaží se reflektovat sebemenší nuance v principech tvorby evropské politiky.

Vytknout by se autorům dalo to, že se někdy až příliš upínají ke konceptu hegemonství i v případech, kdy je realita odlišná a neodpovídá zcela tomu, jakou roli Německu ve svém teoretickém pojetí „přisoudili“. Místo aby tyto rozpory diskutovali ve svých výkladech, obvykle pouze přiznají, že tato dysfunkce existuje, ale nijak zásadněji svou teorii netransformují. Toto je patrné zejména, pokud se podíváme na dřívější texty Bulmera a Patersona, kde autoři píšou, že hegemonství Německa se omezuje pouze na ekonomickou sféru (Bulmer a Paterson 2013, 1400-1401). Tento nesoulad vyřešili tím, že se v diskutované knize daleko více věnují jednotlivým faktorům (především institucím) než Německu jako celku a rovněž přistoupili k přídomku zdráhající se.

I v rámci diskutované knihy nalezneme místa, kde autoři sami sebe popírají – viz tvrzení, že domácí politická sféra sotva podporuje potenciál Německa stát se hegemonem EU (Bulmer a Paterson 2019, 236). S ohledem na to se pak nabízí následující otázky: Je vůbec možné, aby se Německo stalo hegemonem (jakéhokoliv typu), pokud k tomu nemá podporu „zevnitř“? Nenechali se autoři příliš ovlivnit tím, že Německo sice má k roli hegemona (navíc pouze jen v některých oblastech) teoretický potenciál, který ale ani v minulosti, ani v současné době nechce využít, a není tak možné jeho přístup konceptualizovat do označení zdráhající se hegemon? Obstojí vágní přídomek zdráhající se ve světle toho, že se role Německa až příliš často liší od teoretické představy o hegemonství?

Výše zmíněné kritické body a otázky ovšem nijak neovlivňují fakt, že se jedná o velmi povedenou knihu, která vnáší do odborné debaty zcela nové světlo. Současné dění nejen v Evropě ale i ve světě je navíc tak zajímavé, že bychom jistě uvítali, pokud by se autoři rozhodli vypracovat další případové studie, ve kterých by aplikovali svůj koncept zdráhajícího se hegemona. Není pochyb o tom, že diskutovaná kniha by se měla stát základním materiálem pro všechny, kteří se zabývají studiem německé evropské politiky, debatou o roli Německa v Evropské unii a evropskou integrací.

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.