Michaela Němcová

Kniha byla vydána v roce 2021 v nakladatelství Palgrave macmillan jako součást edice New perspectives in German political studies. Její autorkou je uznávaná historička a politoložka Liana Fix, jejíž těžištěm výzkumného zájmu je německá a evropská zahraniční a bezpečnostní politika s dalším zaměřením na vztahy vůči Spojeným státům, Východní Evropě, Rusku a Číně. Kniha byla vydána jako disertační práce a je psaná v angličtině. Celkově 176 stran je členěno na šest kapitol včetně úvodní a závěrečné a kniha je kromě tištěné verze dostupná i online.

Autorka v minulosti působila jako programová ředitelka pro mezinárodní záležitosti v Körber Stiftung Berlin. V současné době je členkou Rady pro mezinárodní otázky sídlící ve Washingtonu, kde se specializuje na evropský prostor a taktéž působí na Georgetown University.

V knize Germany’s Role in European Russia Policy: A New German Power? Zkoumá Fix evropskou politiku vůči Rusku, respektive ji překládá jako „ideální testovací příklad pro hodnocení role Německa v Evropě.“ Domnívám se, že toto je velmi vhodným příkladem, protože Německo má vlastní postoje a národní zájmy, které se skrze Evropskou unii snaží prosadit, a zároveň v politice vůči Rusku v posledních letech nebylo nijak zdrženlivé – příkladem může být německá intervence při řešení ukrajinské krize v roce 2014. Pro svůj výzkum si Fix nicméně vybrala období mezi lety 2004–2014, které je charakteristické názorovým rozkolem unijních států vůči Rusku a s tím zvětšení výzvy pro Unii, a neméně Německo, jak dosáhnout kompromisu a nalézt společný postup. Začátkem zkoumaného období je tak prakticky přirozeně rok 2004, kdy došlo k tzv. Východnímu rozšíření, tedy přijetí do Evropské unie států bývalého Sovětského bloku, které se i geograficky nacházely východně od stávající EU. Zatímco „starší“ státy se snažily o rozvoj hospodářské spolupráce a ekonomických vztahů s Ruskem, „nové“ státy před ním na základě vlastních zkušeností varovaly.

Liana Fix svou knihou dle vlastních slov přispívá k „puzzle of German power“, když analyzuje vývoj role Německa při řešení krizí, zabývá se kontinuitou revoluční Ostpolitik a sleduje německou stoupající asertivitu a společně s ní vliv. Práce je případovou informativní studií přehledně členěnou do čtyř kapitol podle zkoumaných případů. Každá z kapitol obsahuje úvodní uvedení do kontextu řešené krize, postoj a preference Německa i jiných států, zejména např. Pobaltí a Polska. Fix předkládá, jaké mocenské nástroje jsou při řešení krizí využívány a klasifikuje „major or minor German influence.“ Samotné případové studii předchází široký úvod, ve kterém je objasněn kontext a zdůvodněn výběr problematiky. Kromě toho obsahuje úvod teoretickou část práce o klasifikaci moci, možné hypotézy a výzkumné otázky.

Prvním analyzovaným případem je druhá rusko-gruzínská válka v roce 2008. Německo je zde představeno jako tzv. „Junior Partner“, neboť Francie v té době předsedala Radě EU. I přesto existoval potenciál pro větší německý vliv na evropskou politiku, nicméně zůstal nevyužitý. Kromě „minor influence“ se v tomto případě prokázal i tzv. „negative leadership“, tedy že evropská politika může být formována bez německé vůdčí role, avšak nikoliv bez německého souhlasu.

Ve druhé kapitole se Fix zabývá rusko-evropským partnerstvím pro modernizaci z roku 2010. V tomto případě se Německo projevilo jako tzv. „Agenda-Setter“, tedy tvůrce agendy. Podnětem byl pro Spolkovou republiku nedostatek evropské zahraniční politiky vůči Rusku, ale především „window of opportunity“ vzniklé Medveděvovým prezidentstvím a resetem v americko-ruských vztazích. Zatímco evropská strana se snažila docílit spolupráce za účelem ruské modernizace, demokratické transformace a zlepšení vzájemných vztahů, Rusko akcentovalo ekonomické zájmy. Německo mělo ve formování iniciativy „major influence“, mimo jiné Fix zmiňuje pro SRN samozřejmé vedoucí postavení v oblasti evropsko-ruských vztahů, ze kterého vycházel předpoklad, že modernizační politika se má odehrávat na evropské úrovni. Kromě toho autorka případ zmiňuje jako úspěšný konstruktivní bilateralismus v tvorbě evropské politiky, i přestože iniciativa byla finálně neúspěšná a z partnerství se stal „trade without change.“

Třetím zkoumaným případem je Mesebergská iniciativa z roku 2010, kde Německo figurovalo, ač s „minor influence“, jako „Deal-Maker“. Dohoda byla pokusem o navázání evropsko-ruské bezpečnostní spolupráce vzhledem k nevyřešenému konfliktu v Podněstří. Výsledkem byla dohoda spíše na bilaterální než evropské úrovni, což bylo zklamáním pro obě strany a demonstrovalo to omezenost německé pozice ve vyjednávání na evropské úrovni.

Posledním zmíněným případem v knize je rusko-ukrajinský konflikt, resp. jeho počátek v roce 2014, kde Německo vstoupilo do role „Leading Power“ a ukázalo jasný „major influence“. Ten se dotýkal zejména podílu na tvorbě sankční politiky i přes vlastní ekonomické ztráty. SRN zde dala najevo výraznou změnu postoje a s cílem dosažení jednotného postoje v Evropě se stala z pozorovatele bezpečnostní krize aktivním tvůrcem politiky. Tím upřednostnila pozici leadera EU před ruským partnerstvím. Konflikt vyřešen nebyl, Německo však ukázalo, že v krizi umí jednat. Trhlinou na důvěře evropských států se stala posléze dohoda o zahájení projektu Nord Stream II.

Závěrem autorka shrnuje své poznatky o německé roli v evropské bezpečnostní a zahraniční politice vůči Rusku. Snaží se nalézt vhodný termín pro stále se vyvíjející roli vliv Německa, které jedná někdy v souladu, jindy v rozporu s preferencemi „nových“ států v EU. Fix dochází k tomu, že německá role v evropské politice je složitější a komplexnější. Proto místo tvrzení o hegemonní roli Německa navrhuje termín „politická dominance“, který je výstižnější, neboť vyjadřuje kontinuální angažovanost a vlastní zájmy Německa. Autorka taktéž shrnuje to, co bylo ukázáno na příkladech, a to sice, že zásadní není „compulsory power“, ale že vlivu lze dosáhnout i díky „institutional“ nebo „productive power“.

Kniha je doplněna rozhovory s významnými politiky a množstvím tabulek či grafů pro lepší porozumění. Ze svého pohledu ji mohu velmi doporučit každému, kdo se zajímá o německou či evropskou politiku a vztahy s Ruskem, neboť je významným přínosem pro porozumění vývoje v těchto oblastech politiky. Ačkoliv autorka končí studii již krizí v roce 2014, práce je stále aktuální a poskytuje přehled o předešlých událostech. Na vybraných příkladech je výborně demonstrována německá role v rusko-evropských vztazích a ukázána vzrůstající asertivita a vliv Spolkové republiky. Použitý jazyk je akademický a zároveň snadno čtivý.

Fix, Liana (2021): Germany’s Role in European Russia Policy: A New German Power? London: Palgrave Macmillan, 227 stran.

Text vznikl v rámci kurzu JTM030: Zahraniční politika SRN doc. Vladimíra Handla.