Anna Baláková

Tento sborník vydaný v roce 2015 nakladatelstvím Springer VS pojednává o zahraniční politice Hanse Dietricha Genschera. Publikace je dílem vícera autorů a byla vydána Dr. Kerstin Brauckhoff, která je vědeckou referentkou se zaměřením na evropskou a zahraniční politiku a angažuje se ve Friedrich-Naumann-Stiftung, a Dr. Irmgard Schwaetzer, političkou strany FDP, která sama působila v letech 1987–1991 na Ministerstvu zahraničí, a později jako ministryně pro územní plánování, výstavbu a rozvoj.

Kniha je rozdělena do dvou hlavních částí, které se dále dělí na kapitoly. První, teoretický oddíl, se nejprve pokouší o definici liberální zahraniční politiky jakožto tzv. „zodpovědné zájmové politiky“, do které právě zahraniční politiku Genschera řadí. Dále popisuje rozdíly mezi liberalismem a realismem a zařazuje „Genscherismus“ do teorie mezinárodních vztahů. Poté představuje politický styl Genschera a popisuje vznik konceptu „Genscherismus“ a jeho možná úskalí jakožto zahraničně-politického konceptu.

Druhý, praktický oddíl, se věnuje již konkrétním obdobím zahraniční politiky Hanse-Dietricha Genschera. Zde jsou příspěvky seřazeny chronologicky a popisují nejzásadnější události a také počiny Genschera jakožto ministra zahraničí. Kapitoly přibližují např. Genscherův nástup do funkce, realistickou politiku uvolňování a s ní spojený Závěrečný akt KBSE v Helsinkách, Dvojí rozhodnutí NATO, Genscherovu liberální evropskou politiku a cestu k Jednotnému evropskému aktu, a na závěr ukončení konfliktu mezi Východem a Západem a znovusjednocení Německa.

Celou praktickou částí se jako nit táhnou příklady, které potvrzují počáteční definici zahraniční politiky Hanse-Dietricha Genschera jako politiky liberální, resp. jako zodpovědné zájmové politiky, jejímiž atributy jsou: odmítání násilí a politiky síly, akcent na lidská práva, svobodu, multilateralismus a budování vzájemné důvěry a spolupráce, která bude ku prospěchu všem stranám.

Toto všechno doplňují novinové komentáře, zprávy a fotografie, jimiž je publikace prokládána. Knihu uzavírá interview s Hansem-Dietrichem Genscherem z roku 2014, ve kterém Genscher komentuje nejen své bývalé působení ve vládě, ale i současnou situaci, a pokouší se o jakousi predikci vývoje zahraniční politiky v budoucnu.

Hned v úvodu teoretického oddílu poukazuje Hans-Dieter Heumann na to, že pojem liberální zahraniční politika je vlastně sám o sobě antagonický. Zatímco liberalismus usiluje o osvobození jedince od státu a požaduje především právo a svobodu, zahraniční politika se zabývá převážně státy, které si snaží v anarchistickém světě udržet své postavení, a pro které jsou klíčové moc a zájmy. I z tohoto důvodu panují neshody ohledně definice liberální zahraniční politiky, která bývá často označována jako idealistická, a dávána do kontrastu k realismu. Autor ale varuje, že idealismus a realismus jsou špatnými alternativami, a že myšlení v těchto kategoriích vede k častým nedorozuměním. Hodnoty a zájmy, moc a zodpovědnost, konflikt a spolupráce nemusí vždy nutně znamenat protiklady, a zahraničně-politické analýzy by se od tohoto dělení na idealismus vs. realismus měly oprostit, což platí obzvláště u definice liberální zahraniční politiky. Poté, co autor na pár příkladech ilustruje nepravdivost těchto zdánlivých protikladů (hodnoty vs. zájmy, moc vs. zodpovědnost), označuje liberální zahraniční politiku jako „zodpovědnou zájmovou politiku“, neboť právě zodpovědnost a zájem tvoří její základ, přičemž jedním z jejích předních zájmů je akceschopnost (Handlungsfähigkeit). Liberální zahraniční politika má tedy tyto 3 základní charakteristiky: zájem, zodpovědnost a akceschopnost, které jsou v kapitole dále podrobněji popisovány.

Jelikož může být akceschopnost čím dál méně zajištěna pouze na národní rovině, je nadřazeným zájmem liberální zahraniční politiky akceschopnost Evropy. Z tohoto důvodu je liberální zahraniční politika proevropská, což se dá rozhodně říci i o zahraniční politice Hanse-Dietricha Genschera. Ten věřil, že tzv. Machtpolitik, tedy politika, jež věří v prosazení zájmů za pomoci síly a usiluje o nadvládu, a jež bývá dána do protikladu k liberální zahraniční politice, je již překonána. Namísto ní se Genscher spoléhá na prosazení zájmů na základě spolupráce a vzájemné závislosti: národní zájmy budou nejlépe podpořeny za podmínky, že je partneři budou vnímat jako své vlastní národní zájmy. Zároveň ale autor zdůrazňuje, že i v liberální zahraniční politice může docházet k použití síly, např. při obraně demokracie, kterou liberalismus chápe jako součást své identity. Taková obrana a použití síly neznamená tedy ještě nutně Machtpolitik.

Dále následuje představení konceptu „Genscherismus“ a hlavní charakteristiky Genscherovy zahraniční politiky. Ohledně „Genscherismu“ jako konceptu zahraniční politiky nepanuje žádný vědecky konsensus. Pojem se poprvé objevuje v 80. letech, hlavně po změně vlády v roce 1982 (Schmidt byl v pozici kancléře vystřídán Kohlem, a namísto koalice SDP s FDP došlo k utvoření vládní koalice CDU/CSU a FDP) popisuje Genscherovu politickou proměnlivost a flexibilitu. Jeho zahraniční politika podle expertů vykazuje směs (neo)realistických a liberálně-institucionálních elementů, nemá základ v konkrétní ideologii, je v první řadě spíše účelová. Souhrnně ale bývá Genscher označován za liberalistu, protože oproti realistickému vidění mezinárodní politiky jakožto výsledku rozdělení moci mezi státy upřednostňuje multilateralismus, a tvrdí, že odmítání konfrontace vytváří novou kulturu spolužití, a že snaha o spolupráci povede k prospěchu všech stran.

Hlavními znaky „Genscherismu“ byl pragmatismus a také schopnost přizpůsobení se. Právě tato pro „Genscherismus“ charakteristická flexibilita a otevřenost na všechny strany byla reakcí na četné interní a externí změny, ke kterým v té době docházelo. Z dnešního pohledu už je těžké představit si, jakými proměnami Německo a celý svět v poměrně krátké době prošly, a jak složité muselo být na tyto změny adekvátně reagovat, což vystihuje i následující citát:

„To me, ‚Genscherism‘ seems to be a synonym of ,pragmatism‘. It is a reflection of Germany’s very complicated position between the two superpowers. He tries to make the most of this difficult situation, and often succeeds.“ (Fest 1990, S. 85).

Zpočátku byl „Genscherismus“ vnímán velmi negativně, a to hlavně ze strany USA. Spojené státy ze začátku Genscherovi nedůvěřovaly a obávaly se, že je až příliš snadno ovlivnitelný Gorbačovem. Této počáteční antipatii ze strany USA nepomáhal ani fakt, že ačkoliv Genscher zdůrazňoval důležitost transatlantického partnerství, odmítal principiální podřízení evropských a německých zájmů americké politice, přičemž německými zájmy rozuměl nejen ty západoněmecké, ale celého Německa. Navíc stála bonnská „Ostpolitik“ se svým akcentem na otevřenost a spolupráci v přímé opozici k washingtonské politice konfrontace.

Genscherova zahraniční politika byla především orientována na konsensus, i proto ji mnozí kritici hodnotili jako bezzásadovou a vyčítali mu oportunismus. Později se ale „Genscherismus“ stal synonymem pro zodpovědnou mírovou politiku, politiku porozumění a kontinuity. Za hlavní cíle si „Genscherismus“ kladl redukci politické a vojenské konfrontace, prohloubení spolupráce a uvolnění napětí.8

Právě snaha o uvolnění napětí se nejvíce promítá do kapitol pojednávajících o Dvojitém rozhodnutí NATO (NATO-Doppelbeschluss) a Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Zde je čtenářům přiblížena východní politika a politika uvolňování (Ost- und Entspannungspoltik), která byla pro Genscherovu zahraniční politiku charakteristická. Již krátce po nástupu Gorbačova zastával Genscher zcela opačné požadavky oproti ostatním vrcholným západním představitelům, a vybízel k tomu, aby byla Gorbačovova výzva k „novému myšlení“ brána vážně. Zatímco se většina západních politiků – včetně těch amerických – domnívala, že se jedná o pouhou propagandu Sovětského svazu, Genscher v této výzvě viděl šanci pro zlepšení vztahu mezi Západem a Východem; možné překonání antagonismu, a varoval před historickou chybou, pokud Západ tuto šanci nevyužije.

Genscher podporoval ve vztahu k Sovětskému svazu tzv. „Doppelstrategie“; „dvojí strategii“, která kombinovala politiku odstrašení (Abschreckung) a odzbrojování (Abrüstung). Zatímco USA zdůrazňovaly nutnost zachování vojenské síly pro obranu, z evropského pohledu bylo

potřeba doplnit politiku rovnováhy (Gleichgewichtspolitik) politikou, která je připravená k dialogu a vyjednávání, aby tak mohlo docházet k postupnému odbourávání napětí mezi Západem a Východem. Genscherovým záměrem bylo budování bezpečnosti ne před Sovětským svazem, ale se Sovětským svazem, přičemž věděl, že společná bezpečnost povede zároveň i k ochraně před Sovětským svazem.

Genscherova politika uvolňování bývá také doprovázena přívlastkem „realistická“ (realistische Entspannungspolitik), protože chápal, že „uvolňování“ je nikoliv stav, ale dlouhodobý proces, ve kterém je třeba postupovat uvážlivě a po malých krocích. Genscher dále apeloval, že si NATO musí být vědomo přetrvávajících rozdílů v hodnotách a cílech Východu a Západu, které ani přes navázání spolupráce ze dne na den nezmizí. Taktéž si uvědomoval, že vojenská rovnováha je nutná; politika uvolňování nemá být náhradou za obrannou politiku, nýbrž jejím důležitým doplňkem. I proto nespatřoval v rostoucích nákladech na zbrojení žádný protiklad k této politice uvolňování, podobně jako KBSE nemělo představovat náhradu za NATO.

Dalším důležitým rysem Genscherovy zahraniční politiky je jeho angažmá v evropské politice. Agnes Bresselau von Bressensdorf ji označuje za liberální evropskou politiku, a popisem jednotlivých akcí Hanse-Dietricha Genschera potvrzuje opět jeho klasifikaci ze začátku publikace jakožto zástupce liberální zahraniční politiky. I na evropské úrovni jedná Genscher pragmaticky a snaží se o kontinuitu a konsolidaci. Je přesvědčeným europeistou, který i zde prosazuje demokracii, multilateralismus a mírové uspořádání (gesamteuropäische Friedensordnung). Často působí jako iniciátor meziregionálního dialogu; spoluúčastní se uzavírání smluv o spolupráci např. se státy ASEANu či Střední Ameriky, což je v souladu s principem globální interdependence – podobně jako v Ostpolitik věřil Genscher i v rámci Evropy v nutnost vytvoření takového propletení zájmů, které neumožní žádné zemi se z tohoto spojenectví vyvléct, aniž by daná země své zájmy ohrozila či poškodila. Mezi národními a evropskými zájmy neviděl protiklad; tyto zájmy měly být v jakési symbióze, což dokládá i následující výrok:

„Deutschland [hat] keine nationalen Interessen […], sondern das europäische Interesse sei das deutsche Interesse.“ (Zürn 2006)

Genscher byl také zastáncem rozšíření Evropského společenství o jižní státy, v němž viděl šanci posílit svobodu a demokracii v Evropě. Chtěl posílit Evropu jako globálního aktéra, ale ne na úkor oslabení transatlantického spojenectví. Varoval před tím, že evropská politika nemá být anti-americká, a také odmítal jakoukoliv formu minilateralismu (např. s Francií). V roce 1987 se spolu s italským ministrem zahraničí, Emiliem Colombem, významně podílel na Jednotném evropském aktu, který lze chápat jako předstupeň pozdějšího založení Evropské unie. Genscherovým hlavním cílem bylo překonání rozdělení Evropy, které viděl jako nutnou podmínku pro ukončení rozdělení Německa.

V poslední kapitole věnující se německému znovusjednocení jsou spíše shrnuty veškeré dosavadní strategie Genscherovy zahraniční politiky, které umožnily, že otázka sjednocení Německa; centrální problém evropské politiky, byla vyřešena mírově a za souhlasu všech spojenců i Sovětského svazu. Po dobu svého působení na postu ministra zahraničí byl Genscher ve svých často názorech sám a musel je tvrdě hájit – proti němu byli jak koaliční partneři, tak spojenci. Právě při znovusjednocení se ale ukázaly plody jeho vynikajících diplomatických dovedností a také držení se liberálních principů jako racionalismu, víry v pokrok, komunikaci, demokracii, multilateralismus a kontinuitu, které byly přítomny v celé knize.

Kniha přehledně představuje nejdůležitější momenty zahraniční politiky Hanse-Dietricha Genschera (a tedy i německé zahraniční politiky jako takové) od počátku 70. let až do roku 1990. Snaží se přinést odpovědi na otázku, co činilo zahraniční politiku Hanse-Dietricha

Genschera liberální zahraniční politikou a jak (moc) se mu dařilo tuto liberální politiku prosazovat. Publikace je vhodná nejen pro zájemce o zahraniční politiku Německa, kteří již v této oblasti disponují určitými znalostmi, ale i pro širokou veřejnost. Vzhledem k tomu, že se jedná o sborník, některé rysy liberální zahraniční politiky a „Genscherismu“ se v jednotlivých kapitolách často opakují, což ale není na škodu. Novinové komentáře pocházejí mnohdy od osobností, které se s ministrem znaly osobně, a přibližují tak postavu Hanse-Dietricha Genschera i z lidské stránky.

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.