Klára Duháčková

Recenze studie Barbara Lippertová a Günther Maihold, eds., Krisenlandschaften und die Ordnung der Welt, SWP-Studie 2020/S 18, září 2020.

Německý institut pro mezinárodní a bezpečnostní politiku Stiftung Wissenschaft und Politik (SWP) vydal v září roku 2020 publikaci s názvem „Krisenlandschaften und die Ordnung der Welt“, ve které sleduje nejnovější vývoj uvnitř tzv. krizových oblastí světa. Z per autorů jako Barbara Lippert, Günther Maihold, Stefan Mair, Volker Perthes a dalších vychází studie, jež se věnuje nejen potenciálním rizikům, ale zejména novým výzvám německé zahraniční politiky.

SWP je největším evropským think tankem v oblasti mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií. Založen byl v roce 1962 a není vázán na žádnou politickou stranu ani organizaci. Zaměřuje se jak na otázky týkající se německé Spolkové vlády a Spolkového sněmu, tak na příslušné mezinárodní organizace, v nichž je Německo zastoupeno. Experti z rozdílných polí působnosti sledují transatlantické vztahy, situaci na Blízkém východě, kontinenty jako je Afrika či Asie a v neposlední řadě také enviromentální problematiku. V kancelářích v Berlíně, Bruselu a nově i ve Washingtonu pracuje celkem 180 zaměstnanců, z toho 70 výzkumníků z nejrůznějších koutů světa.

Obsahově je studie dělena na dvě hlavní části: „Deutsche und europäische Außenpolitik“ a „Multilateralismus und globale Verantwortung“, kde jsou popsány nejen jednotlivé události a krize, ale zejména jejich kontextualizace v širším rámci. Pod heslem „Krise als das neue Normal“ však vyvstává otázka, jak se bude vyvíjet role Německa uvnitř evropské i světové politiky v následujících letech. Jsou němečtí političtí činitelé připraveni řešit přicházející krizové situace jinou než reaktivní a účelovou politikou? Dokáže německý multilateralismus ovlivnit vzrůstající tendence americké a čínské rivality? Rozpadá se snad Německu dlouhodobý „Leitbild“ a konsenzus uvnitř společnosti? Tyto a jiné otázky se objevují ve čtrnácti kapitolách, jež se pokouší čtenáři nastínit dosavadní roli Německa v evropské i světové zahraniční politice a zároveň předpovídají jeho budoucí směřování v daných oblastí.

Již na začátku knihy v předmluvě autorů se Barbara Lippert a Günther Maihold odkazují ke studii jako k vědecko-politickému materiálu, jenž se snaží myslet nad rámec pouhé prevence rizik. Z prvních odstavců vyplývá, že stabilní souřadnice a institucionální kameny německé zahraniční a bezpečností politiky již nelze považovat za samozřejmost a vzhledem k nestabilnímu mezinárodnímu řádu je nutné k problematice přistupovat jiným – alternativním způsobem – namísto standardních politických instrumentů Německa. Tímto přístupem se řídí všechny příspěvky, které nahlíží na dané oblasti z rozsáhlých stran či perspektiv a popisují krizové události v širším kontextu.

Thomas Bagger, vedoucí zahraničního oddělení kanceláře spolkového prezidenta, se věnuje směřování německé zahraniční politiky po roce 1989. Kromě poválečné historie a nutnosti přiklonit se k multiraterálním strukturám sleduje vývoj zahraniční politiky po znovusjednocení Německa a změnu jeho kurzu v novém tisíciletí. Líčí nelehkou cestu státu, který se potřebuje dostat přes krizové oblasti spojené s finanční krizí, krizí na Ukrajině, migrační vlnou, Brexitem či pandemií koronaviru až ke své politicko-diplomatické zodpovědnosti, která by měla být stěžejním zájmem Německa nejen v evropské ale i celosvětové politice.

Miguel Berger se ve svém textu „Europäische Souveränität – Selbstbehauptung in unruhigen Zeiten“ soustředí na otázku evropské suverenity. Tvrdí, že suverenita EU je postavena na čtyřech klíčových zásadách – prohlubování evropských struktur na všech úrovních, neomezování suverenity dalších mezinárodních aktérů, kooperaci mezi členskými zeměmi a rovněž posílení globalizačních procesů namísto ignorování jejich výhod. Popisuje také formy strategické, technologické, zdravotnické, měnové a hospodářské suverenity, na jejichž základech má byt EU budována.

V pořadí třetí esej, tentokrát od Hanse Maulla, nahlíží na multilateralismus kritickým postojem. Autor sice vnímá tento nástroj jako kompas německé zahraniční politiky, nicméně jej dává do kontrastu se současnou situací ve světě. Především v kontextu krizových událostí, ať už se jedná o finanční či migrační krizi, poukazuje na jeho nevýhody spojené s neuspokojivými výsledky a zdlouhavými postupy.

Wolfgang Schäuble se ve svém článku orientuje na německo-francouzskou spolupráci. Na sedmi stranách vykresluje pozadí vzniku německo-francouzské smlouvy z roku 2019, jež má potvrdit vedoucí roli obou států a zároveň nastartovat společnou politiku vůči Evropě. Autor poukazuje na diametrální rozdílnost Německa a Francie, která je vyvažována cestou kompromisů.

Rolf Mützenich ve své stati kritizuje politiku zdrženlivosti použití ozbrojených sil (Kultur der Zurückhaltung), která podle něj neodpovídá aktuálním poměrům ve světě. Zřeknutí se jednoho z nejzásadnějších instrumentů politiky, tedy militarismu, spolu s dlouhodobě nefunkčním systémem NATO předpovídá Německu nelehkou budoucnost.

Text „Global Britain: Ambition Meets Reality“ od Robina Nibletta naznačuje možný vývoj Británie po odchodu z EU. Koncept silné Anglie se na jedné straně zdá býti reálným směrem, na straně druhé může narazit na několik problémů. Tím největším je, že myšlenka již dávno nekoresponduje s vizí jejich zastánců i s konstelací světového řádu. Zatímco se Londýn vždy vymlouval na byrokratickou EU, nyní bude jeho trh muset čelit daleko větším hráčům – Americe a Číně.

Barbara Lippert ve své eseji naráží na dlouhodobě chybějící směřování („Leitbild“) německé evropské zahraniční politiky. Normalizace po roce 2000 vedla k pragmatickým a účelovým rozhodnutím, jež autorka výrazně kritizuje. Zpochybňuje jak koncept hegemona, tak principy multilateralismu, ordoliberalismu či civilní mocnosti, které podle ní nestačí k vytyčení dlouhodobější strategie.

Izraelsko-palestinský konflikt je předmětem článku Muriel Asseburg. Zatímco se EU drží jednotného stanoviska, členské státy prosazují vlastní politiku (uznání hlavního města Jeruzaléma, blízké vztahy s Izraeli).  I když mezi dvaceti sedmi státy nelze dosáhnout jednoznačné shody, měly by podle autorky orgány EU trvat na zákazu získávání nových území násilnou formou.

Druhou část publikace otevírá komentář Martina Jägera pod názvem Arbeit am Inventar der Weltaufgaben: Deutschland, Afrika und die Nachhaltigskeitsagenda der Vereinten Nationen. Jäger popisuje implementaci Agendy pro udržitelný rozvoj 2030. Dokument, který byl přijat na summitu OSN v roce 2015, je obdobou helsinského Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975. Klíčem k úspěchu je podle autora udržitelná globalizace založená na solidaritě.

Rolí pandemie v USA se zabývá James Dobbins, ve kterém reaguje na neuspokojivou formulaci politiky vůči koronaviru, neúčinné provádění, nedostatek mezinárodní spolupráce a přesouvání viny směrem k Číně. Nedbalost USA vedla podle Dobbinse k vysokým počtům nakažených nemocí COVID-19 a k dalšímu rozevírání nůžek mezi bohatou a chudou vrstvou obyvatel.

Thomas Gomart komentuje měnící se rovnováhu sil ve světě, která souvisí s novými ambicemi Číny a USA. Autor upozorňuje především na to, že zpočátku ekonomická a technologická konkurence mezi těmito aktéry se nyní rozšiřuje do vojenské sféry. Gomart dále poukazuje na měnící se globalizaci, jež se dostává do své třetí fáze, tedy do on-line prostoru. Podle autora dokáže umělá inteligence v příštím desetiletí výrazně zamíchat kartami v mocenských vztazích.

Peter Rudolf se rovněž zabývá Amerikou, avšak s ohledem na Trumpovo vystupování v posledních letech. Zintenzivnění americko-čínského konfliktu a bipolarizace mezinárodního systému povede podle autora k oslabení multilaterálních struktur, které Německo považuje za základ světové spolupráce.

Günther Maihold, odborník na Latinskou Ameriku, se zamýšlí nad rostoucím potenciálem států BRICS – Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky. Z jeho příspěvku vyplývá, že by se Německo mělo snažit navázat konstruktivní dialog s těmito zeměmi tak, aby byly prosazovány společné pohledy v otázkách demokracie či klimatu, a tím slazeny německé zahraniční politické zájmy s ostatními aktéry světové politiky.

V poslední části od Susanne Dröge jsou zkoumány principy mezinárodní enviromentální politiky. Autorka kromě implementace Green Dealu upozorňuje, že po pěti letech po podpisu Pařížských klimatických dohod není možné udržet funkčnost závazků bez smluvní loajality nejdůležitějších globálních hráčů, tedy USA a Číny. Dröge rovněž v kapitole chválí energetický obrat Německa, jež je v tomto ohledu působivým příkladem i pro ostatní podobně smýšlející země.

Závěrem bych ráda upozornila na nevyřčenou otázku, která se prolíná napříč všemi čtrnácti příspěvky. Výstupy, které byly v rámci této studie zveřejněny, se dotýkají budoucího směřování Německa nejen v evropské ale zejména v rámci světové zahraniční politiky. Přes velká množství témat, vyplývá jeden společný faktor. Německé zahraniční a bezpečnostní politice chybí jasná vize, „Leitbild“ a dlouhodobé strategické cíle, které by evropskému velikánovi dokázaly nastínit nové směřování jeho vlastní agendy uprostřed vypjatých mezinárodních vztahů, obzvláště přihlédneme-li ke vzrůstající rivalitě Ameriky a Číny, odchodu Velké Británie z EU či rostoucím hrozbám ve východní Evropě.

Dokud nebude mít německá zahraniční politika na čem stavět, stane se pouhou účelovou a pragmatickou reakcí na přicházející krize. Standardní vzorce jako multilateralismus či institucionalismus nemůžou fungovat, pokud se Spolková republika Německo bude držet v pozadí mezinárodního systému. Jak Bagger popisuje ve svém textu, 75 let po skončení druhé světové války zůstává evropská integrace jedinou úspěšnou odpovědí na výzvy německé historie a geografie. Otázkou však zůstává, zda proslulé „Leading from behind“ bude v budoucnu dostatečným řešením…

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.