3.12.2017 Ondřej Klípa

Kongregace a církevní sbory v okolí mého bydliště v Chicagu nabízejí kurzy zaměřené na smíření politicky rozštěpených rodin. Jde v podstatě o to, aby si byli schopni například rodiče s dospělými dětmi sednout společně ke stolu na Den díkůvzdání nebo na Vánoce. Vedle globálních problémů jako je postoj k Rusku, islámu nebo klimatickým změnám, je hlavní příčinou hádek i řada témat ryze amerických. Letos v létě vrcholilo napětí způsobené odstraňováním pomníků připomínajících stranu Konfederace v americké občanské válce. Ačkoliv už vlna násilností a největších protestů opadla, téma je stále živé a jeho dozvuky lze cítit i na severu u Velkých jezer. Žádné takové pomníky tu, pokud vím, nejsou, na rozdíl od nedalekého „téměř jižanského“ St. Louis spojeného s Chicagem soustavou vodních kanálů. Otázka se tu ale řeší spíš v mediálních a veřejných či akademických diskusích. Jedné takové jsem se před nedávnem měl možnost zúčastnit.     

Nerad bych opakoval základní fakta, jelikož se o odstraňování pomníků Jihu psalo bohatě i v českých médiích. Při pohledu na fotky a videa padajícího Roberta Lee mi ale vytanuly na mysli jiné obrázky, které v USA příliš zmiňovány nejsou. Lenin padající po událostech na kyjevském Majdanu. A podobně jako na Ukrajině bylo i v Americe rozbuškou celé obrazoborecké kampaně násilí, které vyburcovalo společnost. V případě současné vlny odstraňování pomníků je zřetelnou hranicí masakr devíti černošských farníků v kostele v Charlestonu bílým suprematistou před dvěma lety. Další impuls přišel právě letos po zabití bílé aktivistky opět bílým rasistou v Charlottesville ve Virginii, kde šlo právě o střet odpůrců a zastánců bourání památníků.

Workers prepare to take down the statue of former Confederate Gen. Robert E. Lee, which stands over 100 feet tall, in Lee Circle in New Orleans. (AP Photo/Gerald Herbert, File)

Přes podobné načasování a podobný vizuální charakter kampaní v obou zemích vyvstávají při bližším pohledu rozdíly, kterými se situace v USA od kácení Leninů zásadně liší. Především je to decentralizace a regionalizace celého problému. Na Ukrajině byly vyhlášeny tzv. dekomunizační zákony s jasným zadáním a termíny plnění. Za pomoci Ukrajinského institutu národní paměti byl sestaven konkrétní seznam jmen, které musí zmizet z veřejného prostoru celé země. Oproti tomu v USA je vše v rukou municipalit. Ostatně právě z iniciativy a za peníze místních správ nebo ještě častěji občanských spolků památníky vznikaly. Navíc se problém týká přirozeně především bývalých konfederačních států, kde nálada společnosti a tedy i jimi zvolených představitelů nemusí odpovídat postoji většiny Američanů. Zatímco Ukrajina přišla o Krym a Donbas, které mohly klást odstraňování největší odpor, v USA kampaň probíhá právě v centru zastánců pomníků. Není tedy divu, že se zde vede samostatný boj různými způsoby téměř o každou jezdeckou sochu nebo jižanskou vlajku. A s odstraněnými symboly Jihu se také pochopitelně jinak zachází než se zbouranými Leniny – některé jdou do dražby, do muzea nebo prostě jen na jiné místo.

A statue of Soviet state founder Vladimir Lenin, which was toppled by protesters during a rally organized by supporters of EU integration in Kiev on Dec. 8, 2013. (Photo: Reuters/Maks Levin)

Podobným problémem je etnický rozměr kampaně v USA. Zatímco připomínky sovětské minulosti na Ukrajině obvykle nejsou vkládány do etnického kontextu, v USA je boj proti pomníkům stále často vnímán jako záležitost černochů. Akce proti pomníkům je pak vnímána jako černošský nátlak či přímo „terorismus“, což je vítaný argument zastánců „starých pořádků“. Slovy prezidenta Trumpa: přijdou teď na řadu Washington a Jefferson, protože vlastnili otroky?

Další zásadní rozdíl vidím v časovém posunu, který Američanům odstraňování pomníků zkomplikoval. Na Ukrajině vznikaly pomníky komunismu v „reálném čase“. Po pádu Sovětského svazu už nikoliv, naopak hned po roce 1991 jich velké množství z veřejného prostoru zmizelo. V USA se však stavěly teprve řadu let po občanské válce, nejčastěji zhruba půl století po jejím konci a některé dokonce před pár desetiletími. Důsledkem tohoto dlouhého období „post bellum“ je především celkové rozmělnění definice, proti čemu že se tu vlastně bojuje. Od počátku 20. století začal být totiž Jih mnoha lidmi postupně vnímán jako ztělesnění patriotismu, osobní zodpovědnosti a svobody jednotlivce proti rozpínavosti federální vlády a vůbec návratu ke „starým dobrým pořádkům“. Do těch trochu té rasové segregace patří, ale otroctví už si s pomníky konfederačních generálů nikdo příliš nespojoval. Navíc samotné otrokářství začalo být po tolika letech romantizováno a vznikaly pomníky „pracovitého černocha“ (známý Uncle Jack the Good Darky) a zejména kult černošské chůvy jako „druhé mámy“, která vychovávala farmářovy bílé potomky. Kdo by proti něčemu tak čestnému a dojemnému mohl bojovat?

(Photo: Mike Lynaugh)

A na závěr jedna místní specialita – genderový rozměr celého problému. O kult černošské chůvy stejně jako idealizaci Jihu a „starých pořádků“ se totiž velkou měrou zasadily Spojené dcery Konfederace, organizace s více jak stodvacetiletou tradicí, která navíc řadu z dnes sundávaných soch kdysi financovala. Právě její členky svým silným vlivem ve školství formovaly celá pokolení jižanů a právě ony jsou dnes zřejmě nejaktivnější organizovanou silou proti boření monumentů.      

Reference: Klípa, Ondřej. Le(e)nin a boj jižanských Dcer Konfederace. KRVS FSV UK Web, 3.12.2017. Link: https://krvs.fsv.cuni.cz/KRVS-220.html.