Anežka Farionová

Liana Fix, Germany’s Role in European Russia Policy: A new German Power? (Cham: Palgrave Macmillan, 2021).

V roce 2004 došlo k pátému a zároveň největšímu rozšíření Evropské unie, kdy v květnu přijalo její plnohodnotné členství deset evropských států. Zároveň toto rozšíření o východní partnery (proto tzv. východní rozšíření) postavilo zahraniční politiku EU před zcela novou výzvu, která spočívala v nalezení společného konsensu ve formování evropské politiky vůči Rusku v následujících letech. Přesto se evropská politika vůči postsovětskému státu stala častým sporným bodem zahraniční politiky Evropské unie. Východní státy varovaly před potenciálním střetem zájmů, pokud by Evropská unie nebrala příliš na vědomí politické preference nových členských zemí pramenící z historické zkušenosti s expanzivním Ruskem a do budoucna by prioritizovala zintenzivňování spolupráce s východním sousedem napříč všemi oblastmi.

 Německo, které je od dob studené války známé svou revoluční „Ostpolitik“ a vždy dlouhodobě usilovalo o prohlubování zejména energetické a hospodářské spolupráce s Ruskem, se od východního rozšíření významně dále podílí na kontuře sousedských vztahů mezi EU a Ruskem. Jak konkrétně a do jaké míry je Německo vlivným aktérem, zjišťuje ve své disertační práci, jež byla napsána v anglickém jazyce a později vydána jako kniha, historička a politoložka Liana Fix. Primárně se ve své informativní studii autorka zabývá preciznější konceptualizací nové „German power“ v zahraniční a bezpečnostní politice EU vůči Rusku. Ve vymezeném období 2004-2014 se obzvlášť německé počínání při řešení politických záležitostí EU ve vztahu k Rusku vyznačuje větší dosud nevídanou asertivitou, která má nezanedbatelný vliv na utváření nové „EU-Ostpolitik.“

Autorka knihy Liana Fix pracovala jako programová ředitelka pro mezinárodní záležitosti v Körber-Stiftung, nyní je členkou Rady pro mezinárodní vztahy (CFR). Odborně se věnuje především německé a evropské zahraniční a bezpečnostní politice, transatlantickým vztahům, Rusku a východní Evropě.

Analýza nové „German power“ vychází ze čtyř případových studií, na kterých lze pozorovat kontinuální vývoj německého vlivu v EU politice vůči Rusku, který poodhaluje působení Německa hned v několika klíčových rolích. Autorka na těchto konkrétních případech zjišťuje, do jaké míry lze potvrdit „major or minor German influence“ a jakými mocenskými nástroji bylo tohoto vlivu dosaženo. Dále zda představují přesvědčivé důkazy o asertivnějším přístupu Německa a jeho větší ochotě se angažovat v krizových situacích.

V prvé řadě se jedná se o rusko-gruzínskou válku (2008), kdy Německo v řešení této krizové situace vystupovalo vedle Francie, jež měla v té době předsednictví v Radě Evropské unie, jako tzv. „Junior partner.“ Ačkoliv Německo mělo tehdy potenciál k prosazení asertivnějšího přístupu v ovlivnění finálního výsledku evropské politiky, nakonec byl z jeho strany zaznamenán pouze „minor influence“ na její formaci. Na druhou stranu přispělo k vytvoření společného, zároveň velmi kontroverzního narativu EU, „který rusko-gruzínskou válku vykreslil jako neočekávanou eskalaci postsovětského konfliktu –⁠ gruzínskou chybnou kalkulaci a nepřiměřenou ruskou reakci –⁠ a nikoli jako projev nové revizionistické ruské zahraniční politiky, jak tvrdilo Polsko a pobaltské státy.“

Ve snaze o navázání Rusko-evropského partnerství pro modernizaci (2010) představuje Německo tzv. „Agenda-Setter,“ tj. „tvůrce agendy.“ Jedná se prakticky o pokračování německé „Ostpolitik“ z dob studené války –⁠ úsilí o ekonomickou modernizaci, sociální a demokratickou transformaci Ruska za účelem zlepšení rusko-evropských vztahů a navázání nové spolupráce v různých oblastech. Německo prokázalo „major influence“ ve formování tehdejší evropské politiky, třebaže se jednalo nakonec o ne zcela úspěšný projekt, který může být rovněž označovaný za „Trade without change.“ Důvodem byly jak rozdílné představy EU a Ruska o jeho modernizaci, kdy východní země favorizovala spíše ekonomické zájmy, tak návrat Vladimíra Putina zpět na prezidentskou pozici. Navzdory všemu „[byl] vliv Německa v případě Partnerství EU a Ruska pro modernizaci […] chválen jako příklad „konstruktivního bilateralismu“ při utváření evropské politiky.“

V rámci Mesebergské iniciativy (2010), jejímž cílem měl být pokus o navázání rusko-evropské bezpečnostní spolupráce v reakci na nedořešený konflikt v Podněstří, stojí Německo jako „Deal-Maker.“ Jedná se o krizovou situaci, ve které mělo tenkrát nepatrný vliv na evropskou politiku, protože iniciativa nakonec nabyla spíše bilaterální nežli evropské dimenze, za což byla také ze strany EU kritizována.

Poslední krizovou situací, při jejímž řešení se Německo v určité fázi dostává i do vůdčí role, tzv. „Leading power“ je rusko-ukrajinský konflikt (2014). V té době vynaložilo „major influence“ na formování evropské zahraniční politiku a vyznamenalo se především vytvořením přísné politiky sankcí, navzdory potenciálním ekonomickým ztrátám. Dochází zde tedy k významné změně německé pozice „From watchguard and controller of the Eastern Partnership to a creator of policy.“ Je to také vůbec poprvé, co se Německo angažuje v bezpečnostní krizi jako „leader“, navzdory své dosud tradiční roli „zdráhavého hegemona.“

Analýze případových studií předchází rozsáhlý úvod do problematiky s teoretickou částí bohatou o klasifikaci moci a následným stanovením hypotézy a položením několika výzkumných otázek. Následně jsou představeny jednotlivé případové studie, u kterých je vždy nejprve podrobně popsáno pozadí vybrané krizové situace a nadcházející fáze postupu v řešení konfliktu. Poté je nastíněna samotná pozice Německa, jeho přístupy a preference. Nechybí také pohledy jiných členů EU, zvláště východních členských zemí a Francie. V neposlední řadě autorka vysvětluje finální výsledek řešení krizové situace. Popisuje důsledky německého vlivu, jak se promítly do evropské politiky vůči Rusku a zda tehdy německá angažovanost přispěla pozitivně či negativně k utvářejícímu se dialogu. Každou kapitolu uzavírá stručné shrnutí, kde je znovu charakterizována role Německa při analyzované krizové situaci.

Autorka ve své disertační práci operuje s celou řadou cenných zdrojů. Kapitoly knihy jsou obohaceny o výstupy z rozhovorů s vysoce postavenými politiky, poradci, diplomaty a odborníky přes mezinárodní otázky, což vypovídá o kvalitě a významu této publikace. Jména těchto osob však zůstávají po celou dobu z bezpečnostních důvodů anonymizována. Zastoupeny jsou mimo jiné informace z odborných článků a oficiálních dokumentů. Kniha neobsahuje žádné ilustrační obrázky nebo fotky, zato v ní můžeme najít spoustu nápomocných tabulek nebo grafů pro lepší orientaci v problematice.

Publikace je zakončena shrnující kapitolou, ve které je dále kladen důraz zvláště na nalezení vhodného termínu pro fluidní, zároveň velmi vlivnou roli Německa během výše zmíněných krizových situací v letech 2004-2014. Liana Fix by označila německý vliv v tehdejší evropské politice vůči Rusku za „policy dominance,“ který přesáhl rámec dočasných vedoucích rolí a který představuje kontinuální angažovanost a vlastní zájem o formování konkrétní politické oblasti v dlouhodobém časovém horizontu. Dále dochází k závěru, že nástroje tzv. compulsory power nejsou až tak relevantní pro získání hlavního vlivu při formování EU politiky, jak by se mohlo zdát, a že ho může být dosaženo i s užitím nástrojů, např. „institutional“ nebo „productive power,“ jak to ukázal německý případ v letech 2004-2014.

Co se týče vlastního hodnocení této disertační práce, považuji ji celkově za velmi zdařilou a určitě ji mohu doporučit k přečtení všem, kdo se zajímají o evropskou zahraniční nebo bezpečnostní politiku a roli Německa v ní. Určitě si také cením toho, že se disertační práce dočkala knižní podoby, čímž se tak její zajímavý obsah může snadněji dostat do rukou širší veřejnosti. Kromě řady cenných informací o průběhu řešení krizových situací čtenář získá nový pohled na Německo jako stále výraznějšího a již nepostradatelného aktéra utvářejícího zahraniční politiku EU. Knihu pokládám ze své strany za stále aktuální, třebaže Evropská unie přihlíží v současnosti mnohem závažnější krizové situaci, tj. ruské válečné agresi na Ukrajině, jež si žádá další přehodnocení německého vlivu v evropské zahraniční a bezpečnostní politice.

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.