Tereza Uhlich

V této seminární práci bych chtěla představit knihu od německého politologa Florense Mayera, která byla vydaná v roce 2017 v nakladatelství Barbara Budrich Verlag.

Nejprve bych ráda představila samotného autora. Florens Mayer je německý politolog a zároveň odborník na politický marketing. Studoval politologii, veřejné právo a moderní historii na Univerzitě v německém Gießenu a anglickém Leicesteru. Doktorát obhájit na Univerzitě Münster, kde působil jako vysokoškolský pedagog a přednášel k tématu své disertační práce-postoji SRN k použití vojenské síly po znovusjednocení Německa.2

Z tématu Mayerovy disertace vychází také i již zmíněná kniha, která se soustředí, jak z názvu vyplývá, na možnosti a hranice německé bezpečnostní politiky. Hlavní roli v této studii hraje pojem (německá) Strategická kultura, jejíž vývoj je analyzován pomocí 3 příkladů nasazení německé armády.

Prvním případem je zapojení Bundeswehru do Operace Spojená síla v roce 1999 v Kosovu, která proběhlo pod záštitou NATO a byla provedena bez vyloženého souhlasu Bezpečnostní rady OSN. Druhým případem je nasazení Bundeswehru v rámci Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil a Operace Trvalá svoboda v Afghánistánu mezi lety 2001-2010. Posledním případem je nasazení v rámci Africké mezinárodní podpůrné mise v Mali (African-led International Support Mission to Mali), později Multidimenzionální integrovaná stabilizační mise OSN v Mali (United Nations Multidimensional Integrated Stabilization Mission in Mali) a v rámci Výcviková mise EU v Mali, jejíž součástí je Bundeswehr od roku 2013.

Na základě těchto příkladů se autor snaží zjistit, do jaké míry se změnila strategická kultura Německa za předpokladu častějšího zapojování Bundeswehru do vojenských misí. Zároveň si Mayer klade otázku, jaké důvody byly pro tuto situaci rozhodující.

Stať knihy můžeme rozdělit do 4 částí. V první z nich je definován pojem Strategická kultura, který poprvé definoval americký politolog Jack L. Snyder koncem 70. let. Vnímá ji jako souhrn ideálů, podmíněných emočních reakcí a vzorců obvyklého chování, které členové národního strategického společenství získali instrukcemi, napodobováním a vzájemným sdílením. Mayer na tuto definici navazuje a doplňuje, že v případě této studie, určuje strategická kultura oprávněnost pro nasazení vojenských prostředků. Zkoumá také preferovaný stupeň právní legitimity a mezinárodní spolupráce pro nasazení Bundeswehru. V neposlední řadě definuje způsob nasazení německé armády.

Autor definuje 3 fáze německé strategické kultury, která zároveň ukazuje vztah společnosti k vojenským silám. Dle Mayera trvala první fáze od konce války 1945–1960. V tomto období docházelo k výstavbě nové německé armády, což vedlo ke značným konfliktům v německé společnosti. V období od roku 1960-1980 přišla fáze konsolidace. Docházelo k postupnému vývoji a šíření strategické kultury. To způsobilo pozvolný souhlas s použitím vojska např. pro plnění civilních úkolů nebo humanitární účely ve vnitrozemí či zahraničí.

Poslední fázi Mayer datuje od roku 1980-1999, kterou nazývá fází převratu. V této době byly německé politické strany nuceny změnit svůj názor na nasazování Bundeswehru, přestože německá společnost byla k tomuto kroku velmi skeptická. Do té doby měla německá armáda na starosti obranu jak na spolkové, tak na zemské úrovni. Zároveň bylo jejich úkolem zachovat mír, nikoliv ale jej bránit.

Tato skepse je patrná i v prvním případě – nasazení Bundeswehru v Kosovu v roce 1999, kdy na začátku 90. let byly všechny německé politické strany v souvislosti nasazení Bundeswehru velmi zdrženlivé. Skepse postupně odeznívala a díky tomu byl spolkový sněm schopen nasazení Bundeswehru většinově schválit. Co se týče změny strategické kultury v případě nasazení v Kosovu, dá se tvrdit, že se změnila. Vojenská operace v Kosovu byla důležitá z morálních důvodů, aby mohli být lidé ochráněni před vyhnáním a smrtí.

Dalším důvodem bylo prosazení politických cílů. To ukázalo, že Německo již nezastává vojenský defensivismus a je připraveno na změnu v německé zahraniční politice, kdy se Bundeswehr stal nástrojem zahraniční politiky. V neposlední řadě se o změnu mohl zapříčinil samotný rychle eskalující konflikt v Kosovu a domácí politický tlak na rudo-zelenou koalici, která kdyby nasazení neschválila, byla by nahrazena Velkou koalicí.

Na druhou stranu můžeme pozorovat i určitou kontinuitu německé strategické kultury. Cílem poválečné SRN bylo mezinárodní začlenění a posílení multilateralismu. Německo zároveň stále kladlo důraz na použití především civilních prostředků jako nástroj zahraniční politiky a omezený počet nasazených vojsk. Na závěr se nabízí říct, že nasazení německých jednotek v Kosovu bezesporu představovalo významnou změnu v německé zahraniční a bezpečnostní politice.

V rámci Operace Trvalá svoboda bylo cílem nejen německých jednotek obrana civilizovaného světa a jeho hodnot a zajištění míru a stability afgánského národa. Jak již z popisu vyplývá, úkoly německého Bundeswehru byly především civilního a řečnického rázu. Za tento postoj byla SRN často kritizována, že projevuje jen malou vojenskou angažovanost. Stejně jako v Kosovu bylo cílem německé armády posílit multilateralismus a poskytnout širokou škálu opatření, zároveň se ale německé jednotky snažili zdržet nasazení svých jednotek.

Nasazení Bundeswehru v Mali se s tím v Afganistánu nedá vzhledem k intenzitě, délce i plnění srovnat. Humanitární důvody nasazení nebyli již nejdůležitější. Větší důraz se kladl na stabilizaci Mali, aby zdejšími nepokoji nebyla ohrožena Evropa. Zároveň Německo předem vymezilo, že se chce soustředit především na školení místních vojáků, podporu vojenské letecké dopravy, místního zdravotnictví i dopravy.

Na základě analýzy těchto tří příkladu nasazení Bundeswehru se dá říct, že u německé strategické kultury se spíše prokazuje kontinuita než změna. Zůstává spíše zdrženlivá, skeptická a odmítavá. Jedinou změnu, kterou strategická kultura v Německu zaznamenala, je v případě Kosova. V tomto případě pozorujeme moment většinové shody německého spolkového sněmu, kdy se podařilo nasazení schválit, a dokonce ani v německé společnosti nedocházelo k větším protestům. V dalších dvou případech bylo Německo již výrazně zdrženlivější. V případě Afganistánu se postupně začala tvořit propast mezi německým chováním nasazených vojáků a politickým odůvodněním pro nasazení vojáků. Proto se v případě Mali soustředila pouze na podpůrné činnosti v rámci mise.

V roce 2014 se nechala Ursula von der Leyenová, tehdejší německá ministryně obrany, na Mnichovské bezpečnostní konferenci slyšet, že by chtěla zvýšit vojenskou angažovanost SRN v Africe. Ta ve skutečnosti znamenala zajištění většího počtu zdravotníků, zajištění humanitární pomoci a zesílení diplomatických vyjednávání.

Na závěr knihy Mayer vyzývá k vytvoření nové bezpečnostně politické strategie, která by jasně definovala, za jakých okolností a jak má se má SRN do vojenských misí zapojit. Dle autora by se mělo pracovat na kompromisu, se kterým bude souhlasit jak německá společnost, tak bezpečnostní politika. Právě tato shoda by měla být klíčovou oblastí pro změnu definice německé strategické kultury.

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.