Jakub Adam

Publikace Pavla Dvořáka „Německá politika a nasazení Bundeswehru v misi ISAF v Afghánistánu“ vznikla původně jako disertační práce na Institutu mezinárodních studií FSV UK pod vedením pana docenta Vladimíra Handla. Kniha pojednává o zapojení německé armády do mezinárodní mise v letech 2001-2014 a úskalích německé politiky při angažmá Bundeswehru v zahraničí. Německou společnost z tohoto hlediska stále zatěžuje jakési historické břemeno, autor zároveň představuje i problematiku oddanosti spojencům nebo jejich externího vlivu na německou politickou scénu.

Po roce 1989 a znovusjednocení Německa politici řešili, jakým způsobem se bude rozhodovat o angažmá Bundeswehru v zahraničí. Z tohoto hlediska představovala mise ISAF pro německou politiku a veřejnost zlomovou zkušenost. V žádném z předchozích zahraničních nasazení Bundeswehru nebylo nasazeno tolik vojáků. Zároveň 55 z nich přišlo o život, tedy více než za všechny mise do té doby. Novinkou také bylo, že němečtí vojáci nevystupovali v průběhu celé mise jako síla na udržení míru, nýbrž částečně jako jedna ze stran konfliktu.

Autor se v knize soustředí především na prozkoumání působení mezinárodních a domácích faktorů a jejich vlivu na rozhodování německých politických elit o vojenské angažovanosti v Afghánistánu. Pokládá si následující výzkumné otázky: Jaké hlavní motivy vedly německou vládu a politiky k výslednému jednání? Co motivovalo vládu k navyšování vojenské angažovanosti? Jak to vláda zdůvodňovala a jakou roli v tom hráli spojenecké důvody? Jak se podařilo balancovat mezi požadavky spojenců a domácími limity pro nasazení Bundeswehru? A především, zda a jakým způsobem vnější faktory působily na rozhodování politiků a nasazení Bundeswehru v Afghánistánu, k čemuž autor využívá kvalitativní metodu případové studie.

Kniha je členěná do sedmi kapitol. V úvodní kapitole se autor zaměřuje na historický kontext a bezpečnostní politiku Německa v období před rokem 1989 a v 90. letech 20. století. Vyjmenovává klíčové zahraniční mise Bundeswehru v tomto období a věnuje se nejpalčivějším otázkám po znovusjednocení, jako např. jakým způsobem se nejlépe adaptovat na nové bezpečnostní prostředí, které charakterizovaly konflikty ve vzdálenějších oblastech. V tomto ohledu byla testem druhá válka v Perském zálivu, kdy vláda Helmuta Kohla (CDU) nevyslyšela volání svého největšího spojence, Spojených států amerických, k většímu zapojení. Na německé straně tehdy mimo jiné panovala obava ze sovětské reakce, smlouva 2+4 byla totiž ratifikována až v březnu 1991.

Předmětem debaty byla také změna ústavy (Grundgesetzu), jelikož tehdy existovaly články omezující funkci německé armády jen na obranu v prostoru NATO nebo pro účely humanitárních misí v zahraničí. V rámci vládní koalice (CDU/CSU, FDP) panovala shoda na tom, že vyslat německé vojáky mimo prostor NATO by mělo být možno jen v případech, kdy je mise autorizovaná Radou bezpečnosti OSN. Zmíněno je také rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z 12. července 1994 – nasazení německých ozbrojených sil mimo oblast NATO musí prostou většinou vždy schválit Spolkový sněm. Detailní shrnutí pravomocí německých politických orgánů v oblasti bezpečnostní politiky pak nabízí druhá kapitola, která se zabývá i tzv. kulturou zdrženlivosti.

Třetí kapitola se zaměřuje na význam vztahu k USA pro koncipování německé zahraniční a bezpečnostní politiky. Důraz je kladen na spory kolem amerického působení v Iráku v roce 2003. Vztah kancléře Gerharda Schrödera (SPD) s americkým prezidentem Georgem Bushem mladším se v té době ocitl prakticky na bodě mrazu. V případě tohoto nasazení opustila německá vláda princip multilateralismu a současně riskovala poškození vztahů s klíčovým spojencem. Unilaterální přístup Německa navíc přispěl k rozdělení Evropy a vyvolal obavy z německo-francouzské hegemonie. Přesto nakonec německá vláda neoficiálně podpořila vojenské operace USA, z čehož autor soudí, že Německo si snažilo udržet pověst spolehlivého partnera.

Čtvrtá kapitola sleduje počáteční reakci Německa po útoku na newyorské World Trade Center dne 11. září 2001. Klíčovým pramenem v této části jsou záznamy debat ve Spolkovém sněmu. Schröder, Friedrich Merz (CDU) i další politici zdůrazňovali absolutní solidaritu a podporu svému spojenci. Týkalo se to však především mise ISAF pod organizací NATO, jejímž prvotním záměrem bylo obnovit stabilitu v regionu a ochránit civilní obyvatelstvo. V rámci operace Enduring Freedom vedenou Spojenými státy americkými se Německo tolik angažovat nehodlalo, protože se jednalo o boj proti skupinkám teroristů a povstalců. Do roku 2006 se mírová mise ISAF nepotýkala s vážnějšími problémy, přestože došlo k několika projevům agrese ze strany místních obyvatel. Např. v roce 2003 byl zasažen autobus německých vojáků, několik z nich zahynulo.

Čtyři případy, na základě kterých autor ukazuje vztahové působení mezi Německem a jeho důležitými spojenci, jsou představeny v kapitole páté. Konkrétně jde o rižský summit NATO v roce 2006, rozhodování o nasazení průzkumných letadel typu Tornado v roce 2007, politiku spolkové vlády v kontextu mezinárodní konference v Londýně v lednu 2010, a nasazení německých vojáků v rámci aliančních letadel AWAYS v roce 2011.

Šestá kapitola se věnuje dalšímu vývoji mise ISAF v letech 2006-2009. Německo sice působilo na údajně stabilnějším severu země, ale v průběhu těchto let došlo k razantnímu zhoršení bezpečnostní situace v regionu. Stabilizační mise se proměnila ve válečnou, to však zapírala německá vláda, která se oficiálně snažila neinterpretovat misi jako bojové nasazení. Stav nereflektovali ani politici, kteří se do regionu přijeli podívat osobně. V rámci boje proti povstaleckým skupinám se německé speciální oddíly zapojily do několika vojenských operací mezinárodních sil.

Detailně je v této části popsána také Kundúzská aféra a útok ze 4. září 2009 na benzinové cisterny, jehož následkem zemřelo několik desítek civilistů. Útok provedly na rozkaz německého plukovníka Georga Kleina americké vojenské stíhačky F-15 a posléze vyšlo najevo, že informace o útoku tehdejší ministr obrany Franz Josef Jung před blížícími se volbami do Spolkového sněmu účelově zatajil. Po úniku informací k veřejnosti se její pohled na nasazení Bundeswehru v Afghánistánu zlomil, zlepšila se také informovanost ze strany médií.

V poslední sedmé kapitole autor shrnuje důsledky zapojení Bundeswehru do mise ISAF. Hned v úvodu zmiňuje teorii Markuse Kaima nazvanou multilaterální past: Německo si na základě mise uvědomilo, že vojenská angažovanost v zahraničí nemusí nutně znamenat pozitivní přínos pro bezpečnost země. Takové mise jsou politicky i finančně náročné a zpravidla se nedaří naplnit jejich cíle, případným odmítnutím by se však poškodil obraz Německa jako spolehlivého spojence. Franz-Josef Meier k tomu už v roce 2008 dodal, že klíčové prvky německé zahraniční a bezpečnostní politiky (důraz na multilaterální charakter a výrazná zdrženlivost při nasazení síly) se již nedoplňují. Naopak se dostávají do napětí, což ztěžuje manévrovací prostor německé vlády.

Co se týče implikací pro budoucí nasazení Bundeswehru v zahraničí, německá účast na budoucích misích bude podle autora a jím zmíněných expertů spíše sporadická. Zdrženlivost vychází i z postoje německé veřejnosti, která na konci mise ISAF požadovala výrazně snížit počet vojenských nasazení Bundeswehru v zahraničí. Hlavním cílem německé vlády bude uplatňování nového modelu – vytvoření podmínek a pomoc vládám daných států, aby byly schopné zajistit bezpečnost vlastními silami.

Z mého pohledu se autorovi povedlo sestavit velmi hodnotnou práci, která dává českému čtenáři nejen možnost zorientovat se v afghánském působení Bundeswehru, ale také mu poskytne cenný vhled do fungování německé armády v období po znovusjednocení. V kontextu dnes odehrávajících se konfliktů ve Východní Evropě či na Blízkém Východě může práce také poodhalit, jak bude Německo v zahraniční bezpečnostní politice postupovat v následujících letech.

Pavel Dvořák, Německá politika a nasazení Bundeswehru v misi ISAF v Afghánistánu (Praha: Karolinum, 2022).

Text vznikl v rámci kurzu JTM030: Zahraniční politika SRN doc. Vladimíra Handla.