Recenze knihy

Aleš Valenta, Německo – mýtus a realita: politika v SRN 1998–2017 (Praha: Mladá fronta, 2018).

Kristýna Dohnalová

Kniha od Aleše Valenty, kterou jsem si pro svou recenzi vybrala, polemicky pojednává o politice Spolkové republiky Německo mezi lety 1998 a 2017. Kniha byla vydána roku 2018 a přináší alternativní pohled na německou politiku, která je analyzována i na základě historických, kulturních i dalších souvislostí. Dílo by se dalo považovat za přínosné svým hodnotícím rozměrem; subjektivní hodnocení autora zde však odráží jeho vyhraněně konzervativní postoj, představuje tak názory poměrně úzké části politického spektra.

Aleš Valenta se řadí mezi české historiky zabývající se českými dějinami 18. a 19. století a česko-německými vztahy v 19. století. Po absolvování studia historie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity mimo jiné přednášel historii na univerzitě v Hradci Králové a v současné době je nezávislým publicistou (přispívá svými komentáři například do internetového deníku Neviditelný pes, do Literárních novin či do měsíčníku Kontexty, který vydává Centrum pro studium demokracie a kultury). Nyní také pracuje v Institutu Václava Klause jako politický analytik.

Zatímco dříve mezi oblasti jeho výzkumu patřily hlavně raně novověká aristokracie a politické dějiny rakousko-uherské monarchie (Dějiny rodu Kinských [2004], Finanční poměry české šlechty ve druhé polovině 18. století [2006] či Lesk a bída barokní aristokracie [2011]), v současnosti se zaměřuje i na moderní dějiny Německa, které tematizuje ve svých publicistických příspěvcích, jež jsou mimo jiné pravidelně publikovány na internetových stránkách Institutu Václava Klause. Nejen tyto články, kterými Aleš Valenta přispívá do diskuze o politice Německa, jeho identitě a sebepojetí, ale i kniha Německo: Mýtus a realita se jsou psány z pohledu zastánce konzervativního politického proudu.

Co se týče metodologického postupu, který autor při psaní této knihy využil, pohybuje se text „na pomezí eseje a analytické studie“. Autor dále uvádí, že předložený text „není neutrální, nýbrž vyhraněně kritický“ k úpadku dvou stěžejních principů, za něž považuje „svobodu“ a „zdravý rozum“, v rámci dnešního Německa a jeho politické reality. Tento úpadek považuje za „empiricky prokazatelný“. Přemýšlí nad tím, zda je možno Německo stále považovat za demokratický a liberální stát, jelikož některé jevy v tamní politice podle autora připomínají postup komunistických režimů (vnímá zde podobnosti mezi Honeckerovým režimem v NDR v 80. letech a současnou merkelovskou SRN).

Autor vyjadřuje přesvědčení, že v rámci českého prostředí je Německo prezentováno zkresleně coby vzorová země se stabilními politickými poměry, přičemž v českém akademickém diskurzu chybí kritický pohled na německou domácí politiku. Zároveň zmiňuje, že cenou za politickou stabilitu bylo „zglajchšaltování“ politických stran a ideologizace veřejného prostoru. Cílem textu je nalézt zdůvodnění tohoto specifického, „alternativlos“ vývoje německé vnitřní politiky mezi lety 1998 a 2017. Kromě toho se autor v některých případech zaměřil i na německou zahraniční, evropskou a obrannou politiku, neboť je s domácí politikou pevně svázána.

Kniha je strukturována do sedmi kapitol, ve kterých je kriticky znázorněn politický, historický, ale i kulturní a sociální vývoj SRN v posledních dvaceti letech. Autor se v úvodních kapitolách zabývá vedle konceptu konsensu i tím, jak se v poválečné době proměnilo německé historicko-politické paradigma. Zvláštní pozornost je zde věnována vývoji poválečného myšlení, na jehož utváření měli vliv filozofové Jürgen Habermas, Martin Heidegger nebo Karl Jaspers. Zmíněné proměny mají mimo jiné i významný vliv na to, jak jsou v dnešní době řešeny politické problémy. Kromě popisu vývoje ústavního, právního a politického pořádku v poválečném Německu zde autor také přehledně vysvětluje funkci institucí. Významnou část pak věnuje vlivu neomarxistické Frankfurtské školy, s kterým souvisí i Valentova kritika slábnutí konzervativních sil, jehož počátek spojuje právě s bouřlivými 60. léty a kulturní revolucí v Německu, kde započal tzv. „dlouhý pochod institucemi“.

Třetí kapitola stručně shrnuje politický vývoj v devadesátých letech a uvádí tak čtenáře do kontextu německé politiky. Je zde popsán politický vývoj během tzv. Kohlovy osmiletky mezi lety 1990-1998, okolnosti sjednocení a důsledky přistěhovaleckých vln po rozpadu SSSR a za války v Jugoslávii. Následující kapitola pak pojednává o pěti vládách, které se mezi lety 1998 a 2017 vystřídaly u moci (dvě vlády rudo-zelené koalice Schrödera a tři vlády Merkelové – velká koalice, „černo-žlutá“ koalice a poté opět velká koalice). Dozvídáme se, že Německo se po Kohlovi z „normálního evropského státu“ (pod vlivem „zezelenání“, radikálního feminismu a legalizace kulturní revoluce) stalo „jinou zemí“.

Pátá kapitola se zaměřuje specificky na aktuální vývoj tří politických stran: Křesťanskodemokratické unie, Zelených a Alternativy pro Německo. Názorově se opírá o významného kritika politických stran v SRN Herberta von Armina, který vnímá politický systém jako „kartel“ blokující politickou soutěž, kde pro pravicovou a národně demokratickou opozici není místo.

V případě Křesťanskodemokratické unie autor kritizuje vnitrostranický konformismus a zásadní proměnu jejího charakteru, která se za vlády Angely Merkelové politicky posunula výrazně doleva a pozbyla pozůstatků politického konzervatismu. Autor se poté zabývá i etablováním Zelených a zformováním Alternativy pro Německo, jíž se velmi zastává (včetně radikálních výroků některých jejích členů) coby „jediné“ nositelky „zdravého rozumu“ a která je dle něj významná především tím, že narušila německou politickou stabilitu až do té míry, že se tato stabilita „ukázala být antiliberální sterilitou progresivisticky do hloubky zideologizované německé společnosti“.

Poslední dvě kapitoly se věnují tématům kulturní revoluce ve společnosti a migrace. V případě kulturní revoluce jde o významnou politickou, společenskou a morální proměnu Německa a západní Evropy, která je spojována se šedesátými léty a je charakteristická projevy obratu k levicově liberálnímu směřování. Autor tuto proměnu ukazuje na fenoménech feminismu, změn ve vzdělávání, z jeho pohledu nežádoucí transformace církví, ideologizace společnosti či politické korektnosti. Poslední kapitola se zabývá důsledky masové migrace pro Německo, jejími politickými, demografickými a bezpečnostními dopady.

Souhrnně vzato lze říci, že kniha Aleše Valenty nabízí přehlednou analýzu vývoje (vybraných) politických stran, výše zmíněných pěti vládních koalic a poválečného myšlení s důrazem na specifika německého historického, kulturního a sociálního vývoje od roku 1945 po současnost. V rámci této historicko-analytické části se opírá o relevantní zdroje předních odborníků (Klaus von Beyme, Edgar Wolfrum, Herwig Birg, Hans Kundnani a další).

Kniha je psána srozumitelným jazykem, kapitoly na sebe navazují a jednotlivé citace jsou uváděny přímo v poznámkách pod čarou, což čtenáři umožňuje zorientovat se ve zdrojích, ze kterých autor čerpal. Kniha je svým zaměřením vhodná spíše pro studenty a odbornou veřejnost a vyžaduje do jisté míry určité předchozí znalosti, avšak jistě by neodradila ani širší veřejnost. 

Z díla lze zřetelně vyčíst autorův politický postoj, který je konzervativně pravicový, mnohdy až extrémně konzervativní. Tímto postojem sice přispívá do celospolečenské debaty o současném Německu, avšak čtenáři se vyplatí ke knize přistupovat s kritickým myšlením a výrazným odstupem, protože kniha často předkládá mnohé názory jako zaručené pravdy. (Nejen) levicově orientovaný čtenář se tedy s jeho podáním reality a vývoje v Německu pravděpodobně neztotožní. I když Valenta v úvodu knihy píše, že „celistvý obraz dnešní politické situace v SRN může vzniknout pouze na základě znalosti a kritické reflexe obou těchto pólů“ (přičemž má na mysli převažující levicově liberální proud a výrazně menšinový pravicový proud s konzervativní orientací), ve své knize tento celistvý obraz nepřinesl. Naopak se netají tím, že knihu lze nazvat „kritikou, vedenou z pozic tradičního politického konzervatismu“.

Napříč všemi kapitolami se tedy setkáváme s kritickým hodnocením autora – ať již jde o Kohlovu osmiletku, vládní koalice Schrödera a Merkelové nebo o kritiku již zmíněné kulturní revoluce, která v současném Německu nabývá nejrůznějších podob. V centru Valentova kritického zájmu je i posun od národního státu k „multikulturnímu ideálu“, antifašistický konsensus v politice, dominující levicový progresivismus, „zglajchšaltování“ médií a skutečnost, že česká politologie k německým vnitřním poměrům není dostatečně kritická a věnuje se jí zcela okrajově. Kromě toho opakovaně popisuje „měkkou“ totalitu Spolkové republiky a demontáž německé parlamentní demokracie včetně jejích příčin.

Ačkoli dílo má ambici být „kritickou esejí na pomezí analytické studie“, kritická část jasně převažuje a analytické části knihy není věnována náležitá pozornost. Autor neusiluje o objektivní pohled, což dokazuje mimo jiné i neustálá kritika levice, která mnohdy působí až příliš úporně. Výpovědní hodnota díla je tedy do jisté míry snížena tím, že ideologie převládla nad reflexí faktů. Již předmluva Václava Klause v samém úvodu knihy přitakává výrazně pravicovému postoji autora; nejen když prezentuje CDU v rámci jejího posunu doleva jako viníka probíhající eroze německého konzervatismu, ale i výrokem, že Valentova kniha by mnohým (levicově orientovaným) lidem mohla posloužit jako „lék na jejich nemocné myšlení“.

Autorovo silně pravicové smýšlení se odráží například i v náhledu na média, když mluví o jejich levicové afinitě. Významná tištěná média, jako jsou například Süddeutsche Zeitung, Die Zeit nebo Der Spiegel, považuje za nástroje levicových elit. Zároveň kritizuje i skutečnost, že se doleva posunuly deníky středo-pravice, jako jsou Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Die Welt. Oproti tomu hájí objektivitu silně pravicového Junge Freiheit. V publikovaném článku T. Hinz popisuje svůj názor, že v současnosti probíhá demontáž německé parlamentní demokracie, se kterým se Valenta ztotožňuje.

Zatímco v úvodní historicko-analytické části využil autor relevantních zdrojů, v případě pozdějších kapitol je práce s některými zdroji silně tendenční, což snižuje validitu mnoha názorů prezentovaných v knize. Do očí bijící je nevyvážená práce s mediálními zdroji, kde je kromě pravicově orientovaného deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung často citován právě týdeník Junge Freiheit. Oproti tomu práce s médii z druhé strany politického spektra, jako je například týdeník Der Freitag nebo deník Die Tageszeitung, naprosto chybí. Podstatná část samotného závěru knihy je věnována přejímání myšlenek z článku Thorstena Hinze, publikovaného právě v Junge Freiheit.

Na objektivitě nepřidá například ani výrok, že mezi současnou politickou situací v dnešní SRN a situací v bývalých komunistických státech jsou „zjevné analogie“, nebo označení představitelů sociálně demokratické nadace Friedrich-Ebert-Stiftung za Genossen, čili komunistické soudruhy. Překvapí taktéž tvrzení, že jakmile někdo podporuje kvóty pro ženy nebo sňatky homosexuálů, je automaticky „levičák“. V některých pasážích se můžeme setkat až s fašizujícími tendencemi, když autor soudí, že „zdravý rozum ztratil každý, kdo tvrdí, že […] vyjma biologických diferencí jsou si muži a ženy naprosto rovni […].

Zaměříme-li se na téma zahraniční politiky, autor se dotýká i evropské, zahraniční a bezpečnostní strategie SRN. Kritizuje podle jeho názoru „neblahý“ vliv dotační politiky Evropské unie, která je primárně soustředěna na projekty směřující k pozitivnímu hodnocení evropské spolupráce. Podle jeho názoru by se česká politologie měla věnovat i kritickému posuzování německé vnitřní politiky, neboť ta se vždy odráží i v politice zahraniční. Podle soudu Aleše Valenty jsou publikace věnované německé politice vydané Ústavem mezinárodních vztahů popisné, příliš zaměřené pouze na zahraniční politiku a přejímající německý úhel pohledu.

Zde je nutno podotknout, že formálně Maastrichtská smlouva porušena nebyla, jak se veřejnost někdy mylně domnívá. Evropský nástroj finanční stability, který byl posléze nahrazen Evropským stabilizačním mechanismem, byla a je instituce vytvořená mimo EU sídlící v Lucemburku. Možné porušení Maastrichtské smlouvy by nikdy neprošlo přes Spolkový ústavní soud (BVerfG).

Zahraniční politiku zmiňuje autor v první kapitole v souvislosti s konflikty mezi CDU a SPD v 50. letech a v první polovině 60. let, kdy docházelo k rozkolu v názorech ohledně členství v NATO nebo atomové výzbroje Bundeswehru. Výraznější střety se do sféry zahraniční politiky přesunuly po programovém odklonu CDU od hodnotového konzervatismu od 70. let; šlo o otázku Brandtovy východní politiky a od konce 70. let o otázku rozmístění amerických raket na německém území.

V rámci třetí kapitoly, pojednávající o politickém vývoji v 90. letech, autor kritizuje způsob, jímž SRN zpočátku řešila situaci spojenou s uprchlíky. Patrná je i kritika EU a eura v souvislosti s Maastrichtskou smlouvou. Viníka zde nachází opět v „západoevropské intelektuální levici typu Habermase“, pro kterou je každý odpůrce „protievropský“, což je prý podobné jako být „protisocialistický“ za minulého režimu.

Okrajově se zahraniční politiky dotýká i čtvrtá kapitola, pojednávající o pěti vládních koalicích. V této části se Valenta zaměřuje na integraci EU a také na německou pomoc Řecku. Autor má zde pravdu, že skutečně byla v rozporu s duchem Maastrichtské smlouvy, podle jejíhož No-Bail-Out konceptu si každý stát ručí za své dluhy sám. Konečné pozitivní dopady záchrany Řecka však už nezmiňuje.

Dále autor mimo jiné i poukazuje na skutečnost, že třetí vláda Angely Merkelové se musela v první polovině svého volebního období zabývat převážně zahraniční politikou – kromě konfliktu s Řeckem i krizí na Ukrajině, kdy se kancléřka intenzivně angažovala ve snaze o politické řešení konfliktu. Valenta kritizuje skutečnost, že německá média zobrazovala konflikt černobíle – „"hodná" demokratická Ukrajina proti zlému ruskému diktátorovi a jeho najatým zabijákům.“

Kritice Valenty se nevyhnula ani kancléřka; negativně hodnotí její jednání v zahraniční politice, například když si přivlastnila zahraničněpolitické úspěchy tehdejšího ministra zahraničí G. Westerwelleho (díky jeho úsilí bylo Německo zvoleno na léta 2011-2012 za nestálého člena Rady bezpečnosti) nebo když v roce 2015 při jednání o dočasném vyloučení Řecka z eurozóny obešla ministra financí Schäubleho. Samozřejmě jí v knize vytýká i její vládní pasivitu aneb pozici „sfingy“ při řešení uprchlické krize.

Pokud bychom měli knihu Aleše Valenty zhodnotit celkově, je rozhodně doporučeníhodná pro ty, kteří se chtějí poučit o tom, jak současnou německou realitu vnímají nositelé pravicově-konzervativních názorů. Čtenáři se zájmem o objektivní zhodnocení německých poměrů by však Německo: mýtus a realita měli konfrontovat s jinými zdroji.

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.