Kristýna Růžičková

Recenze knihy SOMMER, Jan-Philipp. Normen als Grund bilateraler Außenpolitik: Die deutsche Außenpolitik gegenüber Polen am Anfang des 21. Jahrhunderts. Wiesbaden: Springer VS, 2015.

Analýza německé zahraniční politiky vůči Polsku je tématem dizertační práce, jež byla publikována v roce 2015 na Justus-Liebig-Universität v německém Gießenu. Autorem publikace je Jan-Philipp Sommer, který působil jako diplomat v Polsku a Nizozemsku1. Sommer se ve své práci zaměřuje na zahraniční bilaterální politiku Německa vůči svému největšímu východnímu sousedu v období let 1998 až 2009. Za pomoci svého obsáhlého výzkumu autor dokazuje, že německá zahraniční politika (NZP) byla ve vybraném období vůči Polsku silně motivována společenskými a mezinárodními normami.

Zvolený kontext německo-polských vztahů k analýze NZP je zajímavý z vícero důvodů. Za prvé se jedná o zemi, se kterou má Německo díky geografické blízkosti společnou historii. Za druhé je tato historie protkaná ne vždy příjemnými vzpomínkami, přičemž bolestivá zkušenost druhé světové války a následného mírového uspořádání (spojeného v polsko-německém případě především s problematikou hranice na Odře a Nise) dominovala tomuto vztahu minimálně do r. 1989. Se změnou tohoto stavu je pak spojený třetí důvod, tedy velký obrat ve vzájemných vztazích a sblížení obou států, jež bylo možné sledovat v 90. letech a charakterizuje jej německá podpora vstoupení Polska do EU. Za pozornost stojí i zvolené zkoumané období, které čítá dvě po sobě jdoucí vládní období sociálně demokratického kancléře Schrödera, který byl v roce 2005 vystřídán Angelou Merkelovou z konzervativnější Křesťansko-demokratické unie. Je tedy možné, že právě tato změna mohla mít vliv i na bilaterální vztahy Německa s východním sousedem.

Na výše vykreslenou historickou situaci navazuje Sommer se svojí hypotézou, že NZP byla po r. 1990 silně ovlivněna společenskými a mezinárodními normami. Klade si proto otázku, jaké normy byly od konce 90. let pro hlavní představitele NZP vůči Polsku zásadní a jestli do r. 2009 došlo k nějakým markantním změnám, příp. kterým.

Celou dizertační práci lze rozdělit do třech částí. V té první se autor věnuje teoretickému vymezení pojmů – představuje čtenáři diskusi o tendencích NZP, vyvíjející se od 90. let do současnosti. Základní rozdělení zde tvoří kontinuita (Kontinuität) a změna (Wandel), neboli buď normy, nebo mocenské zájmy, jakožto hnací motor zahraničních vztahů Německa po jeho sjednocení (Sommer 2015, 11). Autor v duchu socio-konstruktivistického přístupu odmítá vyhraněnou volbu jednoho nebo druhého a předpokládá, že lze v NZP nalézt obojí. Pro charakteristiku NZP je zásadní identifikovat společenské a mezinárodní normy, které jednání státu ve vztahu k dalším zemím ovlivňují především. Teoretická část je uzavřena krátkým shrnutím německo-polské historie od r. 1945 až po r. 1998, díky kterým získá čtenář povědomí o zásadních momentech německo-polských vztahů daného půl století.

Druhá část textu je věnována metodologii a načrtnutí konkrétnímu postupu. Za nezávislou proměnnou je označen vliv norem na chování aktérů NZP – těmi se rozumí příslušní zástupci státu, především spolkový prezident, kancléř/kancléřka, ministři zahraničních věcí a případně další členové vlády. Za prokazatelné chování jsou pak zvoleny různé projevy, tzv. „řečnické akty“ těchto aktérů. Závislou proměnnou pak tvoří normy, které jsou vetkány do různých úředních dokumentů nebo prosazovány různými organizacemi, a zprostředkovaně tak působí na chování aktérů NZP. V případě předložené studie se jedná o normy societární a mezinárodní. První skupinou se rozumí Základní zákon, programy německých politických stran, debaty poslanců ve Spolkovém sněmů a další aktéři veřejného prostoru jako např. církve, sdružení, spolky nebo odbory. Do druhé skupiny pak autor řadí Chartu OSN, Všeobecnou deklaraci lidských práv, vybrané smlouvy EU nebo závěry z Evropské rady. Všechny jmenované jsou důkladně analyzovány, výstupem je katalog 44 norem, přičemž nejčastěji se zde vyskytují normy míru, základů právního státu a demokracie (Sommer 2015, 158). Jaké z nich však hrály nejsilnější roli ve vztazích polsko-německých, to ukáže až výzkum zpracovaný a popsaný ve třetí části knihy.

Třetí část sestává ze tří případových studií, na kterých je provedena důkladná kvantitativní i kvalitativní analýza vlivu norem. Každá případová studie se zabývá některou událostí, které si v období 1998 až 2009 získaly významnou pozornost na poli německo-polských vztahů. První případ se týká vstupu Polska do EU, který byl Německem silně podporován. Druhý případ se týká debaty o historických tématech, především pak záměru stavby Centra proti vyhnání v Německu. Poslední, třetí studie, se zabývá debatami o stavbě plynovodu v Baltském moři. Výběr témat tak pokrývá jak historický aspekt, tak aspekt společné spolupráce v rámci současných mezinárodních institucí. Díky třetí studii zde nechybí ani aspekt hospodářský, ukotvený na mezinárodní úrovni. Vyčerpávající analýza celkem zhruba 100 textů byla provedena dvakrát po sobě, pro zajištění validity výsledků s tří měsíčním odstupem. Výzkumník pracoval s výše zmíněným katalogem 44 norem, přičemž se soustředil na více aspektů – sledoval např. i kumulaci jednotlivých normativních konceptů nebo zkoumal, zda nedochází k rozporům.

Porovnání a syntézu jednotlivých studií pak nalezneme v závěru knihy. Ve všech třech zkoumaných případech převážily normy společensko-morálního charakteru. V prvním případě to byly normy německé odpovědnosti a evropské integrace. V druhém případě pak dominovala znovu německá odpovědnost a smíření. Pro třetí případ, který sám o sobě historickou tématiku úplně opouští a liší se tak od prvních dvou, měly největší váhu normy společenství/partnerství a bezpečnost a stabilita. Tento případ je zajímavé také tím, že polsko-německý dialog nejvíce zatížil. Na německé scéně došlo dokonce k rozporu jednání aktéra, konkrétně spolkového kancléře Schrödera, které bylo více racionalisticky motivováno s normami, což ve společnosti vyvolalo nesouhlas. Změnu jednání vůči Polsku následně vnesla nová kancléřka Merkel, která v duchu normy „partnerství“ posílila v dané tématice kooperaci s Polskem. Tento případ je tak důkazem pro vliv norem na jednání aktérů NZP a zároveň také jediným příkladem, kde dochází k výraznější změně jednání aktérů. Výměna německé vlády tedy jinak pro polsko-německou bilaterální politiku ve vybraném období až tak zásadní nebyla.

Podíváme-li se na výsledky syntézy případů, potvrzuje se u všech tří značný vliv skupiny societárních i mezinárodních norem, ze kterých ovšem nelze kompletně vyloučit i projevy racionalistického přístupu - tím se potvrzuje i autorova hypotéza. Za pozornost stojí tři nejčastější normy: jedná se o německou odpovědnost, evropskou odpovědnost, vyplývající ze zkušenosti minulého století a směřující ke společné bezpečné budoucnosti a také normu smíření. Jak bylo zmíněno výše, k žádným významným změnám, snad jen s výjimkou stavby plynovodu, v průběhu vymezeného období nedošlo. Společensko-morální normy stojící na historické zkušenosti byly znatelné především v prvním a druhém zkoumaném případě. V momentě, kdy došlo k odvrácení se od této normy (případ 3), došlo k tlaku společnosti na změnu.

Co se týče aktuálnosti díla, je třeba vzít v potaz, že studie zahrnuje pouze období do r. 2009 a pomíjí tak „období mezinárodních krizí“, které se po r. 2010 evropských zemí a tedy i NZP dotýká čím dál častěji. Další výzkum v této otázce, reagující i např. na nedávno diskutované porušování základních principů právního státu nebo požadavky polské vládní strany na vyplacení reparací za druhou světovou válku, by byl jistě přínosný.

Sommerova práce však bez pochyby přispívá k porozumění německo-polským vztahům po r. 1989, a vnáší i zajímavý aspekt do porozumění německé zahraniční politice jako celku. Díky úvodnímu představení teorií NZP a jejich vývoji získá čtenář širší povědomí o diskutovaných pojmech v dalších částech knihy. Jak provedená analýza dokazuje, ve zkoumaném období byly hlavním určujícím motivem německé zahraniční politiky normy, stojící na hodnotách míru, německé a evropské odpovědnosti. Tyto hodnoty naznačují, že historická zkušenost, tedy poučení z druhé světové války a následná chybějící spolupráce i po r. 2000 determinovala německo-polskou politiku a křivdy ještě nebyly zcela zapomenuty. Obdobný výzkum by byl jistě zajímavý i pro česko-německé vztahy.

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.