Recenze knihy

Fabian Endres, Öffentliche Meinung und strategische Kulturen – Außenpolitische Überzeugungen in Deutschland, Frankreich und Großbritannien (Wiesbaden: Springer Fachmedien Wiesbaden GmbH, 2018).

Daniel Floder

Kniha Öffentliche Meinung und strategische Kulturen – Außenpolitische Überzeugungen in Deutschland, Frankreich und Großbritannien vyšla v roce 2018, přičemž její jádro tvoří dizertační práce obhájená o rok dříve autorem Fabianem Endresem. Ten není žádným celosvětově známým odborníkem, jeho práce se přesto zabývá pohledem na veřejné mínění o zahraniční a bezpečnostní politice ve třech stěžejních evropských zemích, kterému se dle něj experti příliš vhodně nevěnovali. Endres svou dizertaci napsal na univerzitě v německém Mannheimu, kde studoval politologii na tamější sociálně-vědní fakultě. Kromě této práce se podílel na některých monografiích a článcích, jež se zaměřovaly např. na americko-německé vztahy pohledem občanů po studené válce, postoj Němců k euru, či právě strategické kultury a zahraniční a bezpečnostní politiku pohledem občanů.

Endresova dizertace si pokládá celou řadu otázek, ale ta, která vystihuje celou knihu asi nejlépe, je: Jaký vliv mají strategické kultury a jejich interpretace stranicko-politickými elitami na působení „základních přesvědčení“? Tato „základní přesvědčení“ (v originále Grundüberzeugungen) Endres ve své práci definuje jako multilateralismus, militarismus a internacionalismus, a zkoumá tudíž, jak strategické kultury ovlivňují postoje občanů, kteří vyznávají jeden z těchto konceptů nad těmi ostatními. Ty Endres vybral především z toho důvodu, že bez hlubšího vědění nebo silného zájmu veřejnosti umožňují rozvinout koherentní stanoviska k mnoha tématům zahraniční a bezpečnostní politiky, což z nich dělá ideální nástroje ke zkoumání veřejného mínění.

Zkoumány jsou v knize tři populace velkých evropských zemí, a to konkrétně Velké Británie, Francie a Německa. Podle autora musí být strategické kultury zkoumaných zemí dostatečně rozdílné, aby jeho výzkum založený na srovnání dospěl k užitečným závěrům. Tyto země vybral proto z několika jasných důvodů. Všechny tři mají rozdílné strategické kultury, kde Velká Británie je hodně orientovaná na USA, a je proto hlavní představitelkou transatlantického směřování, zatímco Francie se vidí spíše jako vůdčí národ v rámci evropského směru, ale má mnohem větší nutkání jednat značně unilaterálně (a nezávisle) ze všech tří zemí, a snaží se držet si odstup od USA. Mezi těmito dvěma postoji stojí Německo, jehož strategická kultura hledá nějaký střed mezi oběma možnostmi, kde se snaží prosadit model co nejsilnější Evropy, ale zároveň velmi úzce spolupracuje s USA, které si nechce znepřátelit. Německo je také zároveň specifičtější ve svém značném antimilitaristickém postoji než obě ostatní země. Tyto státy mají také rozdílné mezinárodní cíle vzhledem k těmto strategickým kulturám – Německo se snaží v první linii o to, být spolehlivým a předvídatelným partnerem. Oproti tomu Francie chce být respektovaná s co největší reputací ve světě. Velká Británie se pak snaží odolávat neustálé ztrátě mezinárodního vlivu, kterému se pragmatickou zahraniční politikou snaží zabránit. V neposlední řadě je důvod pro výzkum veřejného mínění právě těchto zemí také velký význam, které v mezinárodním prostředí mají, přičemž podle autora žádná evropská zahraniční a bezpečnostní politika nemůže přes tyto země projít, pokud by s ní nesouhlasily, a proto je také mínění občanů těchto zemí dle Endrese nejvíce relevantní.

Jsou dvě časová období, které autor v knize zkoumá. Prvním jsou roky 2004 a 2005, jelikož v této době jsou otázky zahraniční a bezpečnostní politiky (především budoucnost vztahů s USA) ve veřejném diskurzu hodně vnímané, vzhledem k válce v Iráku. Tím druhým obdobím je rok 2010, kdy zahraničně-bezpečnostní otázky hrály ve veřejných debatách spíše podřízenou roli. Endres očekává, že ve výsledku budou mezi těmito dvěma obdobími rozdíly ve vlivu strategických kultur, a to za předpokladu, že se tedy prokáže propojení konkrétních problémů a událostí se základními přesvědčeními, které by těmito událostmi měly být vnitřně změněny.

V teoretické části knihy si Endres, kromě vysvětlení důležitých pojmů, dává za úkol vytvořit model, s nímž by mohl pracovat a který by stanovil vliv strategické kultury na tvorbu stanovisek obyvatel zkoumaných zemí k otázkám zahraniční a bezpečnostní politiky. Autor přitom předpokládá, že ústřední principy základních přesvědčení jsou v jádru stejné vzhledem k jejich ukotvení v univerzálních hodnotách, jež by se mezi těmito zeměmi neměly příliš lišit. Zásadní rozdíl by tedy dle Endrese měl pramenit právě z vlivu strategických struktur, doplněný o postoje stranicko-politických elit a stran, na které mohou jedinci být navázáni či je volit, národní identity a aktuální vývoje na poli zahraniční a bezpečnostní politiky. Podle tohoto modelu, jenž se podobá trychtýři (zleva doprava se zužující), jsou od výsledného vlivu na přesvědčení veřejnosti nejdále umístěny zmíněné univerzální hodnoty a také osobní vlastnosti, které se formují už od útlého věku, a ovlivňují celkový základ tvorby názorů, a to i přesvědčení, k nímž se člověk přiklání. Z nich se tedy vytvářejí, v zužujícím se středu modelu, výše zmíněná přesvědčení (která, jak jsem zmínil na začátku, jsou dostatečně jednoduchá a pochopitelná, aby mohla sloužit k vytvoření stanovisek na co nejvíce zahraničně-politických otázek) ovlivněná dále strategickými kulturami, politikou, identitou, událostmi atd. Poslední částí modelu je pak samotné stanovisko k zahraničně-politickým otázkám, jež stojí na předchozích dvou stupních, které jsem zde zmínil.

V souladu s tímto modelem se pak autor snaží pracovat s dostupnými daty s výpověďmi občanů tří zkoumaných zemí (např. zda člověk souhlasí s tvrzením, že za určitých podmínek je válka nutná k dosažení spravedlnosti, tak to označuje militaristické přesvědčení, konkrétně morální ospravedlňování), které slouží jako indikátory základních přesvědčení – tedy multilateralismu, militarismu a internacionalismu. Endres využívá již existující data ze dvou zdrojů – data Transatlantic Trends Survey pro rok 2004 a 2005, a Sozialwissenschaftliches Institut der Bundeswehr (Sociálně-vědní institut Bundeswehru) pro rok 2010, přičemž uvádí, že všechny byly vedeny po telefonu. Zároveň také poukazuje na určité diskrepance ve formulování otázek mezi oběma zdroji.

V následných částech knihy už dochází k analýze získaných dat v kontextu konkrétních událostí. Nejdříve Endres srovnává charakteristiky a struktury základních přesvědčení mezi populacemi tří vybraných zemí. Následně pak analyzuje, jak se mění formy základních přesvědčení ve dvou oblastech. První z nich je vnitřní kooperace, tedy spolupráce v rámci bilaterálních vztahů (s USA) a mezinárodních organizací (NATO, EU a OSN). Například vztahy s USA byly vnímány rozdílně vzhledem k již zmíněné válce v Iráku a nesouhlasem některých s Bushovou administrativou. Britští i němečtí militaristé vnímali militaristickou zahraniční politikou Bushovy vlády pozitivně, jak tomu bylo narozdíl od militaristů francouzských. V tomto ohledu ovšem militaristé ze všech tří zemí upřednostňovali silnější EU, aby mohla jednat nezávisle na USA, leč každý z jiného důvodu. Němečtí militaristé ji preferují jako civilní alternativu k USA, zatímco ti britští z toho důvodu, aby mohla být EU schopnějším partnerem USA, než aby nabízela nějakou alternativu či USA nahradila, v čemž se silně odráží strategické kultury zemí.

Podobně poté probíhalo rozebrání stanovisek k NATO, EU a OSN, přičemž k OSN (což není příliš překvapující) měli lidé ze všech tří zemí podobné názory, jež byly ovšem často takové, že je pro ně OSN podřízeného významu oproti organizacím jako NATO a EU. Tam se také projevily rozdíly odstupu času, kdy např. Britové vnímali v letech 2004 a 2005 OSN negativně, neboť ji kritizovali za neposkytnutí mandátu pro angloamerický útok pro válku v Iráku. Oproti tomu ji v roce 2010 už většina Britů téměř jednomyslně opět podporovala.

Tou druhou oblastí sledování změn základních přesvědčení je mezinárodní politická scéna, pro kterou bylo konkrétně vybráno několik událostí, především války v Iráku a v Afghánistánu. Zde nejsou rozdíly až tak výrazné, jako při vnitřní kooperaci v rámci organizací, jelikož strategické kultury sice naznačují zásadně odlišný vztah k použití síly, ale rozdíly vycházející z názoru lidí se omezují na intenzitu ochoty použít vojenskou sílu, a ne tolik na kvalitativní chápání jejího použití. Přesto i z této kapitoly plynou některé zajímavé výsledky (alespoň pro mne). Pro Brity měly záležitosti co se USA, NATO a EU týče daleko větší vliv, než dimenze v této části, snad kromě některých postojů vůči irácké válce. Co dále vychází z obecné strategické kultury Německa, je to, že často sleduje humanitární cíle, a to ať už jde o zasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí, do boje proti terorismu nebo operací v Afghánistánu.

To nejzajímavější ale pak přichází se srovnáním, že francouzští internacionalisté jsou méně připraveni se míchat do záležitostí jiných zemí než nejen britští, ale také němečtí internacionalisté, a že francouzští společně s německými internacionalisty odmítají použití vlastních bojových sil na irácké válce či přispět k nasazení v Afghánistánu, narozdíl od britských internacionalistů. Autor také uvádí, že Britové jsou více pro užívání vojenské síly než Němci i Francouzi. To ovšem se strategickou kulturou Francie příliš nekoreluje. Podle Endrese to může být vysvětleno tím, že základní přesvědčení jsou vzhledem k použití síly často v kontrastu se zahraničně-politickým jednáním francouzských elit, jež rychle dokážou sáhnout po vojenských prostředcích. To vysvětluje ale tím, že narozdíl od Velké Británie a Německa je většina zahraničně-bezpečnostních rozhodnutí v rukou prezidenta, daleko a bez zpochybnění od legislativy. To vede k tomu, že většina francouzských elit se ani nesnaží při rozhodování o zahraniční a bezpečnostní politice zohledňovat přání obyvatelstva, a ani nepociťují tlak, aby obyvatelstvo o své militaristické politice přesvědčili. To vede autora také ke konstatování, že ochota jít do války je často mnohem větší na úrovni elit, než na úrovni obyvatelstva.

V tomto referátu jsem se snažil shrnout hlavní body této knihy, jež jsem se také pokusil ukázat na příkladech, ačkoliv nepochybně velké množství z nich bylo vynecháno, vzhledem k obrovskému výzkumnému zaměření celé knihy a jednotlivým dílčím výsledkům. Kromě nesčetných dalších příkladů, jak různě a někdy i překvapivě spolu multilateralisté, militaristé a internacionalisté ve Velké Británii, Francii a Německu sdílí či nesdílí názory ať už na mezinárodní vztahy a organizace nebo na konflikty a nasazení síly jako při válkách v Iráku a Afghánistánu, svou dizertační práci Fabian Endres ukončuje tím, že to, jak občané přemýšlejí o otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky, je do výrazné míry ovlivněno strategickou kulturou jejich státu.

Důležité jsou ale také historický kontext (který se často odráží v samotné strategické kultuře), konkrétní politická situace a působení elit. Ty se totiž mohou pohybovat v určitém rámci, jež příslušná strategická kultura poskytuje, ovšem neurčuje konkrétní chování elit. To se ukázalo na příkladě Německa, když jednalo o účasti ve válce v Iráku. Německá strategická kultura je jak silně multilaterální, tak i antimilitaristická, ovšem tyto dva přístupy se ne vždy podaří zkombinovat. Neboť v tomto případě by Německo mělo podle multilateralismu se války účastnit nebo nějakým způsobem aspoň přispět na znamení toho, že Německo stojí za svým americkým spojencem. Tehdy se ale vláda Gerharda Schrödera rozhodla posunout do popředí antimilitaristickou tradici vzhledem k tomu, že Německo stálo před volbami, a pro ni bylo lepší si neznepřátelit tyto voliče (kteří se navíc často pohybovali na levicovější části politické spektra, jež je antimilitarističtější). Být v té době ale např. u moci konzervativní vláda, mohlo podle Endrese toto rozhodnutí dopadnout úplně jinak, což by navíc také zmírnilo následné transatlantické napětí.

To se také dá dokázat na případu Ameriky, kdy byl mezi dvěma zkoumanými období George Bush ml. nahrazen Barackem Obamou, což podle výsledků výzkumu snížilo rozdíly mezi postoji populací ke spolupráci s USA napříč přesvědčeními. V neposlední řadě i mezinárodní vývoj hraje důležitou roli, jak se ukazuje na případech válek v Iráku a Afghánistánu, nebo mj. i ukrajinské a uprchlické krize, které autor zmiňuje na samotném konci knihy, jelikož tyto události už se nevešly do jeho zkoumaného období, načež vyzývá k dalším výzkumům, kde pro inspiraci zmiňuje nějaká témata, jako zahrnutí nejen zahraniční a bezpečnostní politiky, ale také otázek rozvojové pomoci či ochrany životního prostředí, nebo také zohlednění konkrétních politických stran a ne jen táborů, jelikož se dají pozorovat diskrepance i mezi stranami jednoho tábora, či dokonce jedné strany (což ukazuje na příkladu konzervativců ve Velké Británii). Tím vším ale autor říká, že závěry z výzkumu člověk nemůže brát za obecně platné a za všech okolností využitelné, jelikož právě podle těchto všech podmínek kolísá vliv strategických kultur na základní přesvědčení, a tím i na tvorbu stanovisek obyvatel zkoumaných zemí.

Na závěr bych tedy rád knihu zhodnotil, ovšem pouze krátce a laicky, jelikož se v této oblasti nijak hlouběji neorientuji. Považuji ji ale za dobře provedenou dizertaci, ve které je ovšem často těžké se vyznat v množství pojmů a vztahů mezi různými multilateralisty, militaristy, a internacionalisty alespoň pro mě. Myslím, že práce tedy mohla být z tohoto hlediska možná trochu lépe strukturovaná. Vzhledem k tomu, o jaký typ práce se jedná, nepřichází autor s žádnými kontroverzními poznatky. To, s čím naopak přichází, jsou občas překvapivé závěry, ovšem také předvídatelné výsledky výzkumu. Věřím ale, že tato práce, jejíž hlavním cílem je podle Endrese také poukázat na odborníky zanedbanou oblast (jako právě výzkum postojů veřejnosti k otázkám zahraniční a bezpečnostní politiky, jelikož jak on sám říká, většina z odborníků často při svých výzkumech předpokládá značně homogenní postoje v různých kulturních kontextech, často třeba v rámci celé EU), splňuje tento svůj úkol velmi dobře. O to více, když autor na konci nabízí mnoho způsobů, jak se této oblasti dále věnovat a rozšiřovat ji o výzkumy zahrnující další prvky.

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.