Kristýna Jandová

Po pádu Berlínské zdi na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století patrně většina obyvatel bývalé Německé demokratické republiky (dále jako NDR) očekávala osvěžující a poměrně náhlé zvýšení životní a ekonomické úrovně své domovské části Německa. Nadšené připojení k Západnímu Německu však ne zcela odpovídalo očekáváním a vlivem několika faktorů zůstala německá společnost pocitově rozdělena na východní a západní. Aplikování západoněmeckých norem a způsobů myšlení a potlačení východoněmeckého pojetí historie a vzpomínky na dobu nedobrovolného rozdělení, a to jak ze strany bývalých Němců západních, tak i východních, nakonec vyústilo v nostalgické vzpomínání na „staré dobré časy“ v poválečném, Sověty spravovaném území poválečného Německa.

Odstranění železné opony nebylo ve své době vnímáno jinak než jako protržení utlačující hranice, rozdělující Německo na dvě části. Celý západní svět, stejně jako východní část Německa, vnímala pád zdi jako zánik starého, nevyhovujícího a lidská práva potlačujícího režimu, tudíž jej vítala až s euforickou radostí, která je ostatně dodnes skrze pietní akce přenášena ve všech demokracii nabytých zemích bývalého Sovětského bloku.

Právě tato radost například z volného překračování hranic v kombinaci s touhou konečně dohnat západní svět a uniknout zpomalující ekonomice socialistického NDR vedla k okamžitému „úprku do náruče“ západního Německa. Po prvních celoněmeckých volbách, konaných 18. března 1990 a po květnové smlouvě ze stejného roku o vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie již bylo jasně a nadšeně očekáváno „pozápadnění“ bývalé NDR.

Tato doba, byť pomalu polevujícího, nicméně stále přítomného nadšení pokračovala víceméně až do roku 1991. Byla symbolicky spojována například s pálením znaku NDR na německé vlajce, či s nekontrolovatelným vyhazováním východoněmeckého „šrotu“ (nábytku, aut, knih apod.), které v novém světě neměly mít místo.

Snad nejvíce nárazovou změnou byla měnová reforma, kdy byla k prvnímu červenci zcela zrušena východoněmecká marka. Mnohem větší vliv však na už tak zcela rozdílný německý trh měl náhlý zájem bývalých východních Němců o produkty západní, které pro ně dříve nebyly k dostání. Tato obrovská poptávka prohloubila rozdíl dvou částí trhu a vytvořila zajímavý úkaz zboží bez kupců, kdy byl ve východní části Německa obrovský iracionální nadbytek zboží východoněmecké produkce, včetně například i knížek světové literatury.

V následujících měsících došlo k velkému přejmenovávání ulic a institucí, odstranění pomníků socialistických vzorů a pohlavárů. Tato náhlá změna reality s postupem času vygradovala v to, že si o několik let později mnozí Němci nebyli schopni vybavit, jak se vlastně žilo v době rozdělení.

Další obrovskou změnou pak nastala na poli pracovního trhu. Již před zavedenými změnami se vzhledem k rozdílům mezi kapitalistickým a socialistickým trhem samozřejmě očekávala lehce zvýšená nezaměstnanost, čísla však byla vyšší a zasahovala i do neočekávaných oblastí trhu práce. Běžné byly všemožné přeškolovací kurzy a najevo byla dávána i nekvalifikovanost východní části obyvatelstva. Navíc zánik velkých podniků na území bývalé NDR a přetransformování veškerých fabrik tak, aby odpovídaly západním měřítkům zasáhnul i do sféry mezilidské socializace. Zánik k fabrikám přidružených kulturních domů, kaváren, školek apod. vedl k decentralizaci socializace, načež východní Němci nebyli zvyklí.

Všechny tyto změny dohromady měly zhruba od přelomu let 1991 a 1992 za následek to, že se obyvatelé bývalé NDR cítili méněcenní, nekompetentní, obecným pojmenováním pro tento pocit se vžilo „žití špatného života ve špatném systému“. Postupně začal převládat kritický názor, že sjednocení bylo pouhou kolonizací východu. A východ nadobro zmizel.

Zhruba pět let po sjednocení byla již dokonána institucionální asimilace východní části Německa, sociální rozdíly mezi tzv. Jammerossis a Besserwessis (v překladu žalostní výchoďáci a lepší zápaďáci) přetrvávaly nadále. Mnozí z východních Němců pociťovali pocity mdlé beznaděje, způsobené nedostatečným pocitem zapojení a zapadnutí do západního světa. I proto při vzpomínání na život v NDR přirozeně upřednostňovali nostalgické vzpomínky na tehdy dostupné produkty, sociální zabezpečení, ale i například na podnikové dovolené.

Tato nostalgická nálada se přenesla ve fenomenální pojem – Ostalgie. Pojem se poprvé objevil už v roce 1992, směrodatným se stal až v polovině devadesátých let. Dodnes je užíván ve dvojím citovém zabarvení – Ostalgie může být jednak druh hanlivého pojmenování čehokoliv „socialisticky předpotopního“, stejně jako druh sentimentálního vzpomínání na dobu uplynulou v socialistické zemi.

Pojem se původně vztahuje čistě k NDR, vzhledem k podobnosti se však neojediněle přenáší i například na nostalgické upomínání života v ČSSR. Obecně platící paradox celé Ostalgie tkví v tom, že lidé na základě svého pocitu méněcennosti nostalgicky a se sentimentem vzpomínají na dobu, která již uplynula a která je k jejich nynějším strastem a úzkostem přivedla.

Původním projevem Ostalgie byly tzv. Ost-Partys (Ostalgie-Party, DDR-Party nebo Ossi-Disco), tedy večírky, na kterých se jedlo, pilo a poslouchalo jen to, co bylo k dostání v NDR, většinou v místnostech s tematickým nábytkem a dekorem. Tyto večírky měly u mnohých, starších i mladých lidí velikou popularitu. S rostoucí popularitou přišel i zájem o komerční zisk, proto začaly být tyto akce organizovány profesionály. Oživení minulosti zde získalo vysokou míru autenticity, což se na přelomu tisíciletí stalo terčem debat, kritizujících nepřímou i přímou popularizaci doby socialistické nadvlády.

Po vzoru popularity Ost-Partys a jejich komerčnímu úspěchu přišla ze strany velkých firem reakce ve formě návratu starých značek. Šlo o jakousi kompenzaci předchozích let, kdy byly celoněmecké reklamy cílené čistě na západní část obyvatelstva, nicméně u čtyřicet let „sovětizovaných“ Němců úspěch neměly. Stereotypizace východních Němců zde pronikla až do marketingových sfér a skrze „staré dobré časy“ opravdu na velkou část cílové skupiny zafungovala. Pro umocnění pocitu návratu staré kvality byla zachována i četná loga produktů. Příkladem tohoto návratu starých značek může být třeba východoněmecká verze Coca-Coly s názvem Club Cola, který svou podobu změnil v pěti letech hned dvakrát. Ihned po sjednocení se přizpůsobil západnímu stylu, po pozorování ostalgické nálady se vrátila na svůj původní vizuál z roku 1968.

Velký prostor si později vydobyla Ostalgie i na internetu, kde se mimo fóra, sdružující vzpomínající východní Němce, objevila i řada stránek, nabízejících východoněmecké produkty.

Všemožné ozvěny, které následně podpořily pocity nostalgie, prosakují i skrze audiovizuální tvorbu, nejznámějšími příklady jsou například film Go, Trabi, Go! z roku 1991, ve kterém se symbolicky střetává východní Trabant s nástrahami západních silnic při cestě k Balatonu. Za další ryze ostalgické snímky jsou posléze považovány filmy jako Sonnenallee a Goodbye, Lenin!.

V literatuře je pak Ostalgie vykreslena například v dílech Ingo Schulzeho, který se však sám vůči ostalgii vymezuje.