Anna Brčáková

Berlín, jedno z nejproslulejších evropských měst, se v roce 1936 měl ukázat světu v nejlepším možném světle. Při příležitosti konání jedenáctých letních olympijských her mělo hlavní město tzv. Třetí říše posloužit k pozvednutí mezinárodní pověsti nacistického režimu. Německo od nastolení vlády národního socialismu zažívalo excesy a vlnu perzekucí namířenou proti všem lidem, kteří nevyhovovali režimu. Po dva týdny v létě 1936 se ale zdálo, že se situace změnila. V době konání olympiády pronásledování a diskriminace kvůli náboženství či barvě pleti jako by polevila. To, co se některým optimistům zdálo jako naděje na lepší budoucnost, však byla pouze iluze. Nacistům šlo pouze o to, aby světu Berlín a Německo předvedli v co nejlepší formě a nezkompromitované podobě.

Olympiáda se v Berlíně konala mezi 1. a 16. srpnem 1936, a to i přes jisté komplikace při jejím organizování. O jejím pořádání se totiž rozhodlo v roce 1931, když ještě trvala existence Výmarské republiky. O dva roky později se však moci v Německu chopili nacisté v čele s Adolfem Hitlerem. Ten byl zprvu k mezinárodním sportovním akcím velmi skeptický vzhledem k účasti mnohých sportovců, kteří neodpovídali jeho árijskému ideálu. Posléze však převážila představa výhod plynoucích z využití her pro mezinárodní propagandu režimu a Hitler z váhání přešel k nadšené podpoře olympiády.

Již dlouho před zahájením olympijských her se atmosféra v Německu citelně proměnila. S nástupem nacistů začal v roce 1933 teror a pronásledování režimu nevhodných osob, především Židů, Romů, zdravotně postižených, homosexuálů, socialistů a komunistů a příslušníků církví. Kromě perzekuce probíhala i diskriminace židovských sportovců, kterým byla zprvu znemožňována účast na soutěžích. Kromě toho nemohli být židovští atleti členy sportovních klubů Turnvereine. Museli se organizovat jen v rámci židovských svazů a měli k dispozici podstatně horší vybavení. Sport tvořil důležitou součást nacistické propagandy ve smyslu utváření zdravých a silných árijských Němců. Zároveň však s nástupem Hitlera k moci postupně začal hospodářský růst a klesal počet nezaměstnaných, což režimu zaručilo podporu většiny obyvatelstva.

Zvěsti o pronásledování Židů se však začaly šířit do zahraničí a spolu s tím se v některých zemích zvedla vlna odporu. Jednou z těchto zemí byly Spojené státy, které chtěly na protest olympijské hry v Berlíně bojkotovat. K tomu nakonec nedošlo, protože prezident olympijské komise USA došel po prověření obvinění k závěru, že židovští sportovci diskriminováni nejsou. V roce 1936 se již po celém Německu běžně vyskytovaly antisemitské znaky a nápisy, kterých si všiml kromě jiných i prezident Mezinárodního olympijského výboru. Na jeho hrozby týkající se odřeknutí berlínské olympiády německá vláda zareagovala a mnohé znaky odstranila. Zároveň po dobu olympijských her zmizelo mnoho z protižidovských opatření. Podle pokynů říšské kanceláře noviny tlumily antisemitské výroky a zdržely se rasismu v hodnocení sportovních výkonů. Z prodejen dočasně úplně zmizel výrazně protižidovský týdeník Der Stürmer. V obchodech bylo najednou možné najít zakázaná díla od autorů jako Heinrich Heine a Marcel Proust. Aby nacistický režim zamaskoval skutečné zacházení s židovskými občany, umožnil účast jedné židovské atletky v německém týmu, konkrétně šermířky Helene Mayerové. Podobnou kamufláž použili nacisté i v přístupu k církvím, kterým se během doby konání her dostávalo očividné podpory. Poblíž olympijského stadionu tak vznikl rozměrný stan pro konání bohoslužeb. Většina návštěvníků i obyvatel Berlína vybudované iluzi uvěřila a nechala se strhnout nadšením, které panovalo kolem organizace olympijského klání.

Středobodem Berlína se v době pořádání her stal olympijský komplex postavený v zalesněné oblasti Grunewald na západním okraji města. Původně měl pro účely her posloužit starý stadion určený pro olympiádu v roce 1916, která se nekonala z důvodů probíhající první světové války. Hitler však rozhodl, že stavba musí být podstatně velkolepější a nabídnout místo až pro 100 000 diváků. Plány dal přepracovat svému oblíbenému architektovi Albertu Speerovi, který vyhověl jeho požadavkům. V rámci olympijského areálu vznikl obrovský stadion postavený z kamene, který měl symbolizovat německou sílu a stálost ideologie národního socialismu. V blízkosti hlavního stadionu vznikl okázalý amfiteátr a oblast pro přehlídky a sjezdy nazvaná Májové pole (Maifeld). To bylo lemované ze tří stran tribunami. Na uctění německých obětí první světové války vznikla hala Langemarck. Její součástí byla vysoká věž s obrovským a zdobeným Olympijským zvonem, který se stal symbolem berlínských her. Jako umělecký styl byl využit neoklasicismus, který měl zobrazovat sepjetí nacistické ideologie s antikou a s ní spojenými hodnotami včetně oslavování atletiky.

Vojenská kasárna u Döberitzu posloužila k ubytování členů Olympijského výboru a zároveň byla v této oblasti postavena olympijská vesnice. K zajištění lepší přístupnosti ke sportovištím v Grunewaldu vznikly nové silnice a ulice, rozlehlé parkoviště, 2 nové stanice S-Bahn a jedna zastávka U-Bahn.

V Berlíně vznikla tzv. Via Triumphalis na 13 kilometrů dlouhé trase směřující k areálu od náměstí Lustgarten přes slavnou třídu Unter den Linden a Charlottenburg. Neměla sloužit jen pro sportovce, ale i pro pozdější triumfální pochody vítězné německé armády. Tomu odpovídala její šířka, ale i obnova vzhledu okolních budov, kvůli které bylo zbořeno mnoho starých domů. Kvůli přestavbě bylo rovněž vykáceno mnoho tradičních lip na Unter den Linden, což vedlo k velmi negativní reakci Berlíňanů. V důsledku toho byla Unter den Linden rychle osázena mladými lipovými stromky.

V době zahájení olympiády se město odělo do slavnostního hávu. Podél Unter den Linden vlály nacistické prapory i vlajky soutěžících zemí a všechny ulice byly vyzdobeny. Oproti normální situaci mohli během těchto dvou týdnů opět vystupovat pouliční baviči, úřady dočasně zrušily omezující zavírací dobu podniků, a dokonce povolily jazzovou hudbu v některých klubech. Hotely i restaurace se brzy zaplnily návštěvníky z celého světa, kterých podle pozdějších policejních odhadů přijelo až 1, 2 milionů. V první den her dopoledne po celém městě probíhala hromadná cvičení dětí. Následně uctily mládežnické organizace a studenti oběti první světové války u Památníku války na Unter den Linden. Pod vedením Alberta Speera bylo náměstí Lustgarten obklopeno obrovskými nacistickými a olympijskými vlajkami. Vznikla na něm tribuna a zóna pro přehlídky a rovněž oltář pro předání olympijského ohně. Na berlínské olympiádě vznikla tradice běhu s ohněm z Olympie na místo konání her. Nápad je nejčastěji připisován generálnímu sekretáři německého organizačního výboru Carlu Diemovi. Odpoledne prvního dne došlo k slavnostnímu zahájení her na olympijském stadionu, při kterém bylo mimo jiné vypuštěno i 20 000 holubic.

Po dobu her probíhaly po celém městě slavnosti a členové Mezinárodního olympijského výboru byli zváni na slavnostní obědy a večeře, z nichž některé pořádal sám Hitler. Olympiáda byla zakončena v neděli 16. srpna opět velkolepým a efektním ceremoniálem. Německo olympiádu ve svém hlavním městě ovládlo a získalo nejvíce zlatých medailí i medailí celkově. V pořadí německé sportovce následovali Američané a jako třetí Maďaři. Ještě větší význam než sportovní vítězství však měl úspěch propagandy. Zahraniční návštěvníci byli vesměs přesvědčeni vytvořenou iluzí a ohromeni velkolepostí berlínských olympijských her.

V důsledku pořádání olympijských her se proměnila atmosféra i podoba hlavního města tzv. Třetí říše. V rámci plánu na pozitivní působení na mezinárodní společenství byla po dobu události zmírněna perzekuce namířená proti Židům a jiným z pohledu režimu nežádoucím obyvatelům. Atmosféra Berlína v létě 1936 byla jednoznačně slavnostní a velkolepá. Německo se chtělo světu předvést a názorně demonstrovat svůj pokrok, a to hospodářský, společenský, i politický ve smyslu skoncování s ponížením z první světové války. Velkolepá olympiáda měla ukazovat přednosti a nadřazenost nacistického režimu. Proměnu atmosféry doprovázela i fyzická transformace města, ve kterém vznikl ohromný a ideologicky promyšlený olympijský areál. Propagandistický cíl se pořadatelům podařilo splnit a po dobu konání her byla z většiny zamaskována brutální realita režimu. Berlínská olympiáda se se svými inovacemi a velkolepostí zapsala jak do historie sportu, tak do dějin německého hlavního města.