Petr Větrovec

Kniha Das Ende der Selbstfesselung německého autora Dr. Stefana Fröhlicha je publikací, kterou vydalo nakladatelství Springer v roce 2018. Nápad na knihu, jak sám autor v úvodu informuje, vznikl během výzkumného pobytu ve Washingtonu na přelomu let 2016/2017. Samotným tématem publikace je nedobrovolný vzestup Německa do role centrální mocnosti v Evropě během posledních let, který, jak Fröhlich uvádí, vidí řada jeho kolegů spíše jako riziko než jako šanci. Sám autor hodnotí německou zahraniční politiku posledních let pozitivně a snaží se ukázat, proč je Německo jako vedoucí aktér pro Evropu/EU více potřebným než nebezpečným a zároveň přidává argumenty, proč je diskuze o Německu jako centrální mocnosti EU přežitá.

Dr. Stefan Fröhlich je profesorem pro mezinárodní politiku a politickou ekonomii na Univerzitě v Erlangenu-Norimberku a je známým expertem na německou zahraniční politiku. Mimo Německo působí na univerzitách ve Varšavě, Bonnu, Oxfordu či Curychu. Je členem několika grémií jako např. Deutsche Atlantische Gesellschaft nebo Zentrum für Europäische Integrationsforschung Bonn.

Obsahově je kniha dělena do pěti kapitol. Debata o německé roli ve světě, Budoucnost světové ekonomiky a eurozóny, Konflikt a krizový management na východní a jižní hranici EU, transatlantické a ostatní partnerství, Nový zahraničně-politický pragmatismus Německa. Ihned v prologu představuje Fröhlich svůj pohled na německou zahraniční politiku, který, jak zdůrazňuje, se zásadně liší od mnoha novinářů či expertů zabývajících se právě touto oblastí. Autor jednoznačně odmítá názory, že Německo si klade v Evropě mocenské nároky, ale pomáhá kontinentu, který byl sužován poslední roky významnými krizemi, překlenout těžká období za pomoci společného řešení. Názorně to reflektuje na třech velkých krizích (krize eurozóny, anexe Krymu a uprchlická krize), kdy Berlín víceméně zvolil cestu spolupráce s partnery a příslušnými institucemi. Samotný název rovněž zdůrazňuje opatrný přístup Německa k převzetí role hegemona na evropském poli, ať se tak děje buď z důvodů historických, nebo z důvodů pragmatických.

Jak autor k problematice jednotlivých krizí a hlavním agendám německé zahraniční politiky přistupuje, se dá dobře ilustrovat třetí kapitolou (Zwischen den Fronten. Konflikt- und Krisenmanagement und den östlichen und südlichen Flanken der EU), která zahrnuje i dvě z velkých krizí Evropy za posledních 7 let – anexi Krymu a uprchlickou krizi. Krizi eurozóny se věnuje v druhé kapitole a v první nastiňuje vývoj německé zahraniční politiky a její výzvy v dnešním světě.

Ve třetí kapitole je nastíněn krizový management jak na východní hranici EU, tak na jižní a současně na Blízkém Východě. Fröhlich uvádí, že právě v těchto oblastech vznikl během posledních let prostor pro nová ohrožení. V části publikace, kde se věnuje Ruské federaci a anexi Krymu, zdůrazňuje, že bylo Rusko jako nepřítel značně podceněno (,,Der Westen konnte am Ende nur ohnmächtig zuschauen‘‘). Jeho analýza Ruska jako hrozby však nezačíná až rokem 2014, nýbrž již o šest let zpět Válkou v Jižní Osetii. Zmíněno je také lepší vybavení, kybernetické útoky nebo zbraně hybridní války. Autor odmítá některé spekulace, které doporučovaly po anexi Krymu Německu podpořit USA a Francii při ‘‘angažovanosti v přední linii‘‘. Berlín zaujal podle Fröhlicha správné stanovisko, kdy se rozhodl jít cestou nevojenského řešení, protože zastává názor, že Rusko nechtělo přímou konfrontaci s EU/NATO, i když si o ní přinejmenším koledovalo. Německo, jak se autor domnívá, ukázalo připravenost převzít vedoucí roli v Evropě při řešení krymské krize a zároveň skončil jistý přátelský vztah mezi Moskvou a Berlínem, kterého se poslední roky jak USA, tak členské státy EU obávaly.

Výsledný krok německé zahraniční politiky vůči Rusku by měla být jasná odpověď, která bude především rychlá, protože postupem času Moskva dále upevňuje svůj vliv postsovětském prostoru. Za ne úplně ideální považuje Fröhlich vojenské manévry na polských hranicích nebo trvalé umístění velké bojové brigády - spíše to zvyšuje napětí.
Na východě je podle autora řešením pokračovat ve zvyšování vojenských a obranných kapacit NATO a další zapojování mezinárodních bojových skupin v Pobaltí (pak je možné, že obrana po hrozbě/útoku bude kolektivní).

Na jižní hranici EU, potažmo na Blízkém Východě (ale i v oblasti Maghrebu) vyčítá Fröhlich aktérům německé zahraniční politiky neangažovanost v posledních letech (jak politickou tak vojenskou). Jako záruku bezpečnosti vidí v budoucnu spolupráci s Francií v oblasti obranné a bezpečnostní politiky. Ne však tak jednoznačně s Velkou Británií vzhledem k brexitu. Velký důraz klade autor na zvýšení vlivu a angažovanosti v GVSP a je podle něj důležité nejen podporovat Francii v jižních oblastech (hlavně v Africe), ale také investovat do vlastního vybavení.

V kontextu bezpečnosti upozorňuje Fröhlich také na dohodu aliančních spojenců o plánovaných 2 % HDP, které bude v budoucnu sloužit na obranné výdaje NATO. Německo tento závazek ovšem nesplní. Pro autora hraje však roli i to, do jaké míry Německo zmodernizuje Bundeswehr a jak může pomoci spolufinancovat obranu svým spojencům. Než NATO má však pro Němce větší prioritu (88 % Němců) větší angažovanost a investice v evropském obranném prostoru než spojenectví s USA. Zároveň necelých 60 % německých občanů upřednostňuje společnou evropskou armádu a také užší spolupráci evropských partnerů v rámci PESCO.

Ke konci publikace představuje autor nový pragmatismus Spolkové republiky a přikládá k němu i svůj vlastní pohled. Poukazuje na to, že starý, liberální, lety zažitý pořádek na evropské scéně je již minulostí a je ohrožován zvenčí a čelím výzvám v různé podobě zevnitř. K tomu také samozřejmě přispívá i méně stabilní německá politická scéna. Upozorňuje, že Německo ovlivňuje Evropu více, než se ostatní autoři domnívají (,,Was für Deutschland gilt, gilt auch für Europa‘‘). Fröhlich považuje distanc USA v Evropě za nesmyslný a zhodnocuje, že Německo ani Francie nemůže nahradit vliv USA. Minimálně do té doby dokud nebudou splněny dvě podmínky: Jeden ze dvou evropských gigantů nebude plnit roli USA jako přívětivého hegemona (wohlwollender Hegemon) nebo dokud se u členských států EU neprosadí Fröhlichem představený princip was gut für Deutschland ist, auch gut für Europa ist. Zároveň je pro autora důležité, aby se neprosadily populistické síly, separatistická hnutí či ztráta dalšího člena EU.

Pro Stefana Fröhlicha je debata o Německu jako hegemonovi a jakémsi ‘‘sebebrzdění‘‘ (Selbsfesselung) zastaralá a až groteskní. Podle něj německá politika převzala v posledních letech více zodpovědnosti, než si experti uvědomují a další debata o nutném posílení německé role na evropském poli může vést k odcizení Německa od svých partnerů nebo dokonce ke strachu z příliš silného aktéra. Německu zbývá poslední rozhodující krok a tím je vojenská spoluzodpovědnost za Evropu. Je nutná obranná připravenost a zvyšování odstrašovacího potencionálu uvnitř Německa/EU. Evropě k tomu, aby se stala mocenským centrem, může podle německého experta pomoct i tehdy nastupující Emanuel Macron a s ním hledání nového strategického dialogu se všemi aktéry. Jak sám autor v poslední kapitole uvádí: ,,Pragmatismus bedeutet nicht Beliebigkeit, sondern erfordert strategische Prioritäten.‘‘

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.