Tereza Peltanová

Recenze knihy ROTHER, Bernd. Willy Brandts Aussenpolitik. Wiesbaden: Springer VS, [2014]. Akteure der Aussenpolitik.

Existuje mnoho knih, které pojednávají o politickém působení Willyho Brandta, bývalého německého kancléře, ministra zahraničních věcí, starosty západního Berlína a nositele Nobelovy ceny za mír. Kniha Willy Bandts Außenpolitik, ze série Akteure der Außenpolitik vydaná v roce 2014 nakladatelstvím Springer VS, je ale jedinečná v tom, že čtenáři nabízí čtyři na sobě nezávislé analýzy Bandtovi zahraniční politiky vůči čtyřem různým geografickým oblastem. Konkrétně se jedná o politiku vůči Evropě, USA, rozvojovým zemím a novou východní politiku. Zmíněná struktura knihy umožňuje čtenáři číst jednotlivé kapitoly nezávisle na sobě. Jeden z autorů však v úvodu přiznává, že při kompletním čtení knihy se informace v jednotlivých kapitolách opakují (Rother, 2014, s. 15). Publikace je dílem několika autorů. Hlavní podíl na knize má Bernd Rother, německý historik zabývající se z velké části sociální demokracií a až do roku 2019 stálý vědecký pracovník v Bundeskanzler-Willy-Brandt-Stiftung. Dalšími autory jsou Claudia Hiepel – politoložka a nositelka ceny Willy-Brandt-Preis za její habilitační práci Europapolitik Willy Brandts und Georges Pompidous, dále Judith Michel – vědecká pracovnice na univerzitě v Bonnu a Wolfgang Schmidt, taktéž vědecký pracovník v Bundeskanzler-Willy-Brandt-Stiftung (s. 370-371).

Rother tvrdí, že k porozumění tomu, proč byl Brandt celý život zastáncem evropské integrace, je nezbytné znát jeho mládí. Ve věku dvaceti let uprchl Brandt před nacisty do norského exilu. Multikulturní zkušenosti z exilového pobytu v Norsku a Švédsku z Brandta udělaly proevropského politika. Hiepel argumentuje, že i když by Brandt idealistou s velkým cílem vytvořit integrovanou evropskou federaci, jeho politické kroky nebyly unáhlené, ale postupné a pragmatické (s. 90). Na rozdíl od jeho předchůdců se Brandt jako kancléř velmi snažil o vyrovnaný vztah mezi USA a Francií (s. 55). Kladl velký důraz na rozšiřování Evropského Společenství (s. 56) a na vznik evropské politické unie, která pro něj představovala organizaci schopnou navázat dialog se Sovětským svazem. V těchto dvou zásadních bodech musel Brandt čelit protichůdným francouzským názorům, které se jasně vyhrazovaly proti rozšiřování ES a politickou unii vnímaly jako organizaci, které bude Sovětům trnem v oku a povede k utužení studené války (s. 76). Brandt postupnými kroky nakonec dokázal v roce 1973 zprostředkovat dohodu o vstupu VB, Irska a Dánska do ES. Zajímavé je, že ačkoliv je Brandt dnes veřejností vnímám jako velmi proevropský politik, Hiepel tvrdí, že v době jeho působení měl pověst evropského zastánce pouze v západních zemích, zatímco na domácí půdě byla jeho evropská náklonnost často zpochybňována a byl osočován ze zanedbávání evropských záležitostí na úkor východní politiky (s. 83).

Judith Michel sleduje méně probádanou oblast Brandtovi zahraniční politiky, a to jeho politiku vůči USA. Ještě v exilu jako mladý sociální demokrat inklinoval ideologicky k vytvoření evropské federace, která bude blíže Sovětskému svazu než USA. Jeho náklonnost k SSSR ale opadla během první berlínské krize. Naopak, nasazení se kterým se Američané postavili za zachování západního Berlína během tytéž krize, Brandta přimělo k trvalému naklonění se západnímu vlivu a hodnotám. Brnadtovo mládí, dobrá angličtina a protinacistická minulost mu umožnily už v padesátých letech navázat mnoho kontaktů s americkými politiky a působit jako prostředník mezi USA a konzervativní frakcí SPD odmítající Westbindung. Dalo by se říct, že Brandtův vztah k USA byl hodně ovlivněn funkcí, kterou právě zastával. Jako starosta, ministr zahraničních věcí a spolkový kancléř usiloval o pozitivní obraz USA v SRN. Když novináři žádali jeho vyjádření k velmi kritizované přetrvávající válce ve Vietnamu, Brandt si nemohl dovolit USA kritice vystavit, neboť byl závislí na přítomnosti amerických vojáků v západním Berlíně (s. 120-121). Kritický názor vůči USA si Brandt mnohem více mohl dovolit veřejně prezentovat až později, jako prezident Socialistické Internacionály v sedmdesátých a osmdesátých letech. Z této pozice se Brandt vyhrazoval proti závodům ve zbrojení a snaze umístit americké rakety na území SRN v rámci NATO Doppelbeschluss (s. 153).

Kapitola zabývají se Brandtovou novou východní politikou je nejobsáhlejší kapitolou knihy. Kromě analýzy Brandtovy politické role uvádí i slušný přehled historických událostí svázaných s tímto obdobím. Schmidt vysvětluje, že ačkoliv uvolňování vztahů s východem dosáhlo vrcholu během doby, kdy Brandt zastával funkci kancléře, jednalo se v podstatě se o jeho celoživotní práci. Myšlenky na razantní změnu politiky SRN vůči Sovětskému svazu, jejichž spouštěčem byla hrozba jaderných zbraní, se u Brandta objevují už v padesátých letech. Již tehdy Brandt ve svých úvahách zmiňuje termíny transformace a koexistence, které mají dopomoci ke změně napjatých vtahů mezi východem a západem (s. 252). Stavba Berlínské zdi v roce 1961 byla podle autora považována za událost spouštějící aktivní snahu Willyho Brandta o uvolnění vztahů s Moskvou. Nutno říci, že intenzivní snaha o navázání vztahů s východními státy byla pro Brandta riskantním politickým krokem ohrožujícím jeho popularitu, neboť musel čelit nevoli ze strany opozice i široké veřejnosti, kteří novou východní politiku považovali za krok oddalující možnost znovu sjednocení Německa (s. 180). I po dosažení podepsání východních smluv a odstoupení z funkce kancléře Brandt nadále udržoval korespondenci z Leonidem Brežněvem a snažil se o zachování uvolněných vtahů zvláště pak ke konci 70. letech během druhé fáze východní politiky mající za cíl oslabit vyhrocené závody ve zbrojení (s. 238). Za jediný nedostatek této kapitoly považuji velmi povrchní shrnutí procesu vedoucího k podepsání Pražské smlouvy v roce 1973. Autor opomíjí například komplikované vyjednávání o zrušení platnosti Mnichovské dohody a roli sudetoněmecké problematiky (s. 222-223).

Ve čtvrté kapitole Rother čtenáři nabízí náhled na Brandtovu politiku vůči rozličným rozvojovým zemím. I když propastné rozdíly mezi státy na severu a jihu a zejména pak problematika dekolonizace a práva na sebeurčení Brandta zaměstnávaly už od počátku jeho politické kariéry (s. 262, 264), hlavním tématem jeho politické činnosti se staly v druhé polovině 70. let a v letech 80. v rámci jeho vedoucí pozice v Socialistické Internacionále a komisi Sever-Jih.

Během působení v komisi Sever-Jih dochází Brandt k přesvědčení, že pro nastolení světového míru, je zásadní ukončení závodů ve zbrojení (s. 290). V jeho publikaci Der organisierte Wahnsinn z roku 1985 pak poukazuje na souvislost mezi rostoucími závody ve zbrojení na severu a nedostatkem potravy na jihu. Na základě tohoto poznatku navrhuje, aby 5 procent světových nákladů na zbrojení bylo vydáno na pomoc rozvojovým zemím (s. 295). Jako argument k pomoci zemím třetího světa Brandt prezentoval morální povinnost doprovázenou společnými zájmy zemí industrializovaných a rozvojových (s. 296). Během jeho působení v Socialistické Internacionále dokázal Brandt nepříliš významnou a podfinancovanou organizaci rozvinout v mezinárodní debatní platformu sdružující nejen hnutí sociálních demokratů, ale také spoustu dalších demokratických stran z celého světa. Hlavním cílem platformy bylo podporovat nastolení demokratického systému v rozvojových zemích a zprostředkovávat dialog mezi vzájemně znepřátelenými zeměmi. Skrze Socialistickou Internacionálu Brandt dokázal k jednomu stolu dostat například Izraelskou vládu a a Organizaci pro osvobození Palestiny (s. 323).

Rother, Hiepel, Schmidt a Michel svými odlišnými texty nabízejí čtenáři slušný materiál k analýze metod Brandtovy zahraniční politiky, který je ještě upevněný Rotherovou shrnující kapitolou. Taktikou Brandtovy politiky byly malé kroky (kleine Schritte), tedy postupné prosazování malých změn, vedoucích ke zlepšení životních podmínek občanů (s. 356). Strategií, jak přesvědčit partnera k vyjednávání, bylo objevit společné zájmy, o které se následný dialog opíral. Přitom nejvyšším Brandtovým principem, ve shodě s ideologií sociální demokracie, bylo zajištění míru a blahobytu lidu. Pro zefektivnění jeho diplomacie Brandt celý život pracoval na vytváření osobní sítě kontaktů, často také způsobem osobní diplomacie, tedy navázání vřelého vztahu s vyjednávacím partnerem. Opozicí byl Brandt často podezříván z tajné diplomacie, tedy obcházení diplomatického protokolu a využívání neoficiální kanálu (back channel) k projednávání státních záležitostí. Brandt se snažil obcházení diplomatického úzu vykompenzovat komunikací s veřejností skrze média a hojnou publikační činnost. Na konec se tedy hodí shrnou, že za Brandtovými politickými úspěchy stojí nejen propracovaný koncepční systém, excelentní diplomatické schopnosti a velké pracovní nasazení, ale také um osobní diplomacie (personal diplomacy), flexibilita při hledání řešení a neutuchající touha po utváření světa zbaveného lidského utrpení.

Tato recenze vznikla v rámci předmětu JTM030 Zahraniční politika SRN.