Kyjevský Majdan očima českých novinářů

Knihovna Václava Havla

9. 3. 2020 Emma Letham

Od revoluce na Ukrajině uplynulo šest let a většina z nás na ni kvůli dnes již velmi ojedinělé mediální reflexi pravděpodobně téměř zapomněla. Čeští publicisté s moderátorem Petrem Vizinou se ji proto rozhodli připomenout debatou v Knihovně Václava Havla. Poutavý, místy až syrový popis únorových událostí v Kyjevě poskytli David Stulík, Jakub Szántó a Josef Pazderka, kteří byli přímo v centru dění. Svým komentářem je doplnil kyjevský rodák Jefim Fištejn a společně zavedli konverzaci i na další témata, která jsou pro společnost v dlouhodobém měřítku snad důležitější než revoluce samotná.

Když se v roce 2013 ukrajinská vláda rozhodla pro odložení podpisu asociační smlouvy s EU, ztratili mladí na Ukrajině svou budoucnost. Alespoň takový je názor Davida Stulíka, dnes působícího v think-tanku Evropské hodnoty, který dlouhé roky pracoval na pozici diplomata EU na Ukrajině. V geografickém i metaforickém předělu mezi postsovětským prostorem se silnou dominancí Ruska a moderní Evropou se jim naskytly dvě možnosti. Buď zůstanou v ruské sféře vlivu, kde občan v podstatě ztrácí na významu, nebo podpoří Majdan a vezmou budoucnost do vlastních rukou. Tak se také stalo a nikoliv neúspěšně. Na Ukrajině se od roku 2014 formuje občanská společnost, které Kyjev garantuje svobodu slova, tisku i shromažďování. Také ekonomika se rozvíjí a stát se pomalu blíží západním standardům. Převrat na Ukrajině podle Stulíka naopak zkomplikoval další postup Putinova vlivu v regionu a má potenciál podpořit podobné změny v dalších postsovětských státech.

Je pozoruhodné, že i když šlo o krvavý konflikt, který si během několika únorových dnů vyžádal přes sto obětí, byl zájem českých médií omezený. Vnímání Ukrajiny jako druhořadé země – podle všech debatujících zcela neoprávněně – výrazně komplikovalo prosazení reportáží o tamní situaci do domácího zpravodajství. Reportéři Szántó a Pazderka na místě dění - a nyní opět i v KVH - barvitě popisovali hromadící se těla zmrzačených demonstrantů, barikády a nepředvídatelnou střelbu. Dnešní svět okamžitého zpravodajství očividně potřebuje senzaci. Důkazem je mimo jiné také to, že o stále probíhající válce v Donbasu dnes již téměř nepadne zmínka. A to navzdory tomu, že si podle OSN vyžádala už 13 tisíc obětí.

Debata tak mou pozornost obrátila také k tomu, jak pozoruhodné je naše vnímání války. Bere a ničí lidské životy, ve veřejném prostoru ovšem bývá zredukována na letopočty a počty mrtvých či raněných. Dokud se nás situace osobně netýká, jako by nebyla hodna naší pozornosti. Také díky naší představě války spojené s nehostinnou krajinou Blízkého východu nebo partyzánským bojem v afghánských kopcích je vidina ozbrojeného konfliktu v Evropě téměř neuchopitelná. I ostříleného reportéra z krizových oblastí Jakuba Szántó zaskočily vytrhané dlažební kostky na náměstí Nezávislosti a polní lazaret v hotelu Ukrajina. Bizarní však bylo, že o blok dál v Kyjevě pokračoval každodenní městský život. Líčení zúčastněných novinářů poukázalo na relativitu každé situace, kdy se jednomu člověku hroutí celý svět, zatímco druhý má ve stejnou chvíli největší starost o to, aby doběhl ranní autobus.

Navzdory snaze českých reportérů o autentické zachycení situace a její co možná nejobjektivnější popis se na českých sociálních sítích setkali s nečekanou reakcí v podobě rozsáhlé kritiky za stranění Ukrajincům a cílené obviňování Ruska z násilných zásahů. Do konfliktu, který se z národního povstání proměnil v boj proti ruskému vlivu a korupci, se ale zapojovali i příslušníci dalších národů, například Gruzínci a Bělorusové. Nejedná se tedy o hájení protiruských stanovisek, ale spíš o obhajobu evropských a demokratických hodnot: svobodného projevu a nezávislé, nezkorumpované politiky.

Celé situace ovšem okamžitě využila ruská propaganda, která selektivním výběrem záběrů a působením na lidské pudy, jako je strach, podněcovala protiukrajinské nálady. Podle Josefa Pazderky tahle skutečnost české novináře vedla ke snaze o ještě větší objektivitu a férovost. Také oni ale záhy začali zpochybňovat veškeré informace, především kvůli informační smršti na sociálních sítích. Jak si potom mají fakta od konspirací oddělit obyčejní lidé, když i novinář v centru dění začíná zpochybňovat, co sám viděl? Právě v tom podle mě tkví nebezpečí tzv. „postfaktické doby“, kdy prim v našem rozhodování hrají emoce. Za fakta je často považováno to, co média prezentují, bez ohledu na ověření dané informace.

Průběh mnoha diskuzí na sociálních sítích, které jsou ve většině případů nefiltrované a na které může každý pod rouškou anonymity napsat cokoliv, je vodou na mlýn dezinformátorů a propagandistů. Ještě větším problémem však je, když se propaganda přestane snažit o stáčení debaty jedním směrem a místo toho usiluje o její úplně rozbití. Cílem je znejistění celé společnosti a výsledkem je svět, v němž už lidé nevěří ničemu. Přesto si čtenáři utvářejí své vlastní názory a pravdy, čímž samotný koncept objektivní informace ztrácí na významu. Zdá se, že každý má svou vlastní pravdu a zdánlivě přitom neexistuje ani jedna. Debata tak kromě ukrajinské krize připomněla mnohem významnější problém, a to mediální krizi, které jsme nuceni čelit podle našeho nejlepšího svědomí.